221) Ježíšova podaná ruka (Matouš 14,30-32)

Dnešní zamyšlení začnu citátem Patricie Holečkové: "Strach o sebe z nás dělá zbabělce, strach o druhé - hrdiny." Souhlasíte? Já ano i ne. Strach nemusí být vždy na škodu.

V pátek jsme opustili apoštola Petra, který kráčel po vodě směrem k Ježíši. Pak se na chvíli přestane dívat na svého mistra. Matouš o tom o pár let později napsal: Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!"
Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?"
Když vstoupil na loď, vítr se utišil. (Matouš 14,30-32)

V některých situacích nám strach pomáhá vnímat nebezpečí. Je to právě strach, který nás varuje před skutečností, že jsme v nebezpečí. Pak je na nás, co s tímto varováním uděláme. Zda ho ignorujeme a hrajeme si na hrdiny nebo uděláme taková opatření,abychom se vyhnuli tomu, co nás ohrožuje.
Petr byl v situaci, kdy už měl jediné řešení – obrátit se na Ježíše, který mu chvíli předtím na moment propůjčil schopnost jít po hladině rozbouřeného jezera. Chvíli šel, ale pak začal přemýšlet, že to co dělá, je pěkný nesmysl. Začal pochybovat a pak už to šlo ráz na ráz.
Najednou cítil, že se mu ztrácí "pevná půda pod nohama". Vodní hladina se už netvářila jako pevná cesta, ale pomalu začala Petra pohlcovat. To, co mne v té chvíli překvapuje, je jeho vystrašená reakce. Jako rybář zřejmě uměl plavat a tak bych od něj spíše očekával, že se pokusí doplavat zpět k loďce, která byla jen kousek od něho.

Petr místo pokusu zachránit se sám, volá: "Pane, zachraň mne!" Není to zbabělé? Proč se nepokusil dál šlapat na hladině, když mu to před chvílí šlo? Co se to odehrálo v jeho hlavě, že se tak rychle vzdává? To nám text neříká. Muselo to být ale něco silného, když se Petr najednou stává tak slabým.
Ježíš neváhá. Okamžitě uchopil Petra za ruku, vytáhl ho z vody a spolu s ním došel až k bárce. Jak znám Petra, určitě  přemýšlel o tom, kde udělal chybu a Ježíš mu říká: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?"

Dřív jsem při čtení těchto řádků slyšel v Ježíšových slovech výčitku. Čím jsem starší, tím víc v nich vnímám Spasitelovu odpověď na otázku, která určitě musela Petra napadnout, když se začal propadat do vody, která ho z ničeho nic najednou přestala nadnášet.

V celém tom příběhu je pro mne ale nejdůležitější okamžik, kdy Ježíš chytí tonoucího Petra za ruku a přitáhne ho k sobě. Nevím, zda pak Petr jde znovu po vodě, jako chvíli před tím. Spíš si myslím, že ho Ježíš musí podpírat a stále pevně svírat ve své ruce. Kdybych byl na místě Petra já, asi by mne Ježíš do té bárky musel přenést.
Ve chvíli, kdy spolu Ježíš a Petr vstoupili na rybářskou loď, se vichr najednou utišil a po chvíli už tu hroznou bouřku připomínala trocha vody, šplouchající na dně bárky, která po chvíli přistála u druhého břehu.

Pane, jsem rád, že Tvoje moc dnes není o nic menší, než ve chvíli, kdy jsi Petra vytáhl z rozbouřeného jezera. I dnes máš stejnou moc, jako když jsi tehdy uklidnil vítr nad hladinou bouřkou zmítaného jezera. S tebou jsem v bezpečí.