Vážka pod mrakodrapem

Vážky mám ráda odjakživa. Pro jejich tvar, majestátnost, barvy a třpyt křídel. Jak se objeví a zase zmizí. Při pohledu na ně cítím zvláštní úctu.

Líbí se mi i jejich anglické jméno – dragonfly. Létající drak. Je v tom něco tajemného a rozpustilého zároveň.

Jednoho letního dne jsem se vracela ze cvičení Taiji v parku Na Pankráci. Procházela jsem kolem vysokých prosklených budov na Arkádách, když jsem si na zemi všimla obrovské vážky. Byla jednou z největších, jaké jsem kdy viděla. Rozpětí jejích křídel mohlo být přes deset centimetrů. Takový obr mezi vážkami.

Ležela na chodníku. Na první pohled nebyla zraněná, ale nedokázala vzlétnout. Šla jsem dál, myslíc na vážku. Možná narazila do skla některého z mrakodrapů.

Zastavila jsem se. Ne. Nemohla jsem ji tam nechat samotnou. Vrátila jsem se. Sedla jsem si k ní na bobek. Nevěděla jsem, co dělat. Nešťastně jsem na ni mluvila a ptala se jí, co jí je a co mám udělat. Co budeme dělat? Nakonec jsem před ni položila dlaň. A stalo se něco překvapivého. Vážka mi pomalu vlezla do dlaně.

Byla jsem z toho úplně vykulená. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se dotknu tak úchvatného tvora. Že mi dovolí být tak blízko. Seděla na mé ruce a já si mohla zblízka prohlížet její velké oči, jemná křídla i každý detail jejího těla. Zaplavil mě obdiv a věděla jsem, že ji mám odnést pryč. Do bezpečí.

S nataženou rukou před sebou jsem se vydala směrem k domovu. Za hřbitovní zdí byly stromy a keře. Tam by mohla najít větší klid než mezi sklem a betonem. Cestou jsem zavolala příteli. Jakmile uslyšel, že chodím po Praze s vážkou, vydal se nám naproti. Sešli jsme se za hřbitovní zdí a společně hledali místo, kde by se mohla zotavit. Nakonec jsme našli keř s velkými listy.

Vážka pomalu přelezla na list. Nechali jsme ji tam. Když jsme se později vrátili, byla fuč. Prohledali jsme místo opravdu dobře a usoudili, že určitě nabrala sílu a odletěla. A právě tak si ji dodnes představuji, když kolem toho keře procházím. Vybaví se mi její třpyt a okamžik, kdy mi sama vlezla do dlaně. Cítím její přítomnost. I když to jsou už roky. Nějak se do mě otiskla a nosím její obraz v srdci.

Připomíná mi, jak pozoruhodný je svět kolem nás. Kolik setkání míjíme, aniž bychom si jich všimli. A kolik asi nečekaných setkání je před námi? Možná stačí na chvíli zpomalit, zastavit se a být tady.

A objeví se vážka pod mrakodrapem.

A takto jsem ji později nakreslila na kámen: