Co mě Micinka naučila o Tai chi

Naše kočička Micinka je mladá, běhá za námi a hlasitě přede. Přede, když nás uvidí a pobíhá kolem nás. Přede, když se rozvalí na gauči nebo na klíně. Když přede a leží mi na hrudi, cítím, jak vibruje její tělo i to mé.

Nedávno jsem někde četla, že kočičí vrnění možná není jen projevem spokojenosti. Vibrace, které při něm vznikají, mohou mít význam i pro samotné kočičí tělo a jeho regeneraci.

A pak, když jsem stála v meditaci Taiji (Tai chi), mi došlo, že můžu být jako naše Micinka. Ne že bych musela mňoukat nebo chytat myši. To ne. Ale určité vnitřní nastavení a pocit můžeme mít podobný.

Při meditaci vestoje se zdánlivě nic neděje. Jen stojíme. Ve skutečnosti ale tělo neustále jemně pracuje. Svaly jsou lehce zapojené a zároveň se uvolňují. Při této meditaci hledáme a udržujeme co nejpřirozenější nastavení těla, aby nebylo stagnující ani tvrdé. Někdy se objeví i jemné chvění nebo vibrace. Nevytváříme je záměrně. Mohou se objevit samy, když zaujmeme správné postavení těla.

V čínských cvičeních se s vibracemi běžně pracuje. Například v některých technikách čchi kungu je vytváříme pomocí hlasu a dechu nebo poklepáváním na tělo. Přiznám se, že právě tato cvičení mě nikdy příliš nelákala. Proto jsem je ani moc nevyhledávala. Ale souvislost s kočičím předením mi dává jiný pohled. Najednou v nich vidím něco, co pro mě dříve nebylo tak zřetelné. A tak jejich význam přehodnocuji.

Nyní si při meditaci vestoje často vzpomenu na Micinku. Představa Micinky mě napojí na měkký a živý pocit tady a teď – pocit živého, dýchajícího a jemně vibrujícího těla.

Nic dalšího není nutné vymýšlet. Jen v klidu být a nechat energii plynout. Micinko, jsi můj vzor.