Václav Havel a (ne)kondolence z Kremlu

Václav Havel zemřel, a do Prahy začaly proudit kondolence z celého světa. Patří to k diplomatické zdvořilosti. Řekla bych, že je státy mají už předtištěné, prostě se to podepíše a pošle skoro na automatiku. Když má hlava státu někoho, kdo zemřel, opravdu ráda nebo ho považuje za velmi důležitého, napíše se to osobněji. Ale je asi poměrně originální kondolenci vůbec nenapsat – nebo jen tak něco vzkázat přes vyslanectví. A to právě udělal Kreml.

Člověk se tomu nemůže divit. Havel většinu života strávil v sovětském impériu a svůj život zasvětil osvobození z něho. Myslím, že nic neměl proti Rusům jako takovým. S Gorbačovem se, jako dva idealisté, myslím měli rádi. Jelcin, trochu zvláštní osobnost, také nezpochybňoval samostatnost bývalých satelitů a utvrzoval si svou moc spíš v rámci samotného Ruska, a tak také s Havlem neměl problém.

Ale dnešní posádka Kremlu za léta své vlády dala už mnohokrát najevo, že proti budování impéria vůbec není – včetně posunování zeměpisných hranic za pomoci války. A to je samozřejmě to, proti čemu Havel celý život bojoval. A proč se tak důrazně postavil na stranu druhé supervelmoci. Přes všechny slabosti, sebestřednost, občasnou naivitu i spasitelský syndrom USA je považoval za garanty euroatlantických hodnot a zastánce Evropy v jejích historických hodnotách i hranicích.

A tak Havel podpořil vstup naší země do NATO, účast ve všech mezinárodních akcích vedených USA i možnost amerického radaru na našem území. A radikálně připomínal myšlenku lidských práv – kdykoli a kdekoli, vhod i nevhod.

Není divu, že Moskva na něco takového nehleděla laskavým okem. K podstatě autoritářských režimů patří, že lidé s jiným názorem se nepovažují za politické oponenty, ale rovnou za úhlavní nepřátele.

A tak je to od ruského vedení vlastně velice upřímné, neposlat formální kondolenci. Upřímné až nediplomatické: nejprve sem přijede ruský prezident, aby loboval za ruskou dostavbu naší jaderné elektrárny. A za pár dní nepošlou kondolenci. Možná právě tu elektrárnu „zazdili“, protože lidé si urážky pamatují – a pohřeb ukazuje, že i když se to tak v posledních letech nemuselo zdát, pořád Havla milovali. A urážka to je – to, co by ze strany malého státu vyznělo jako sympatická pravdomluvnost, zní ze strany supervelmoci jako arogance moci.

Já ale tenhle akt Putina a spol. považuji za velkou poklonu Havlovi jako osobnosti. Moskva mu věnovala mnohem více času, než aby jen mechanicky poslala kondolenci. Dali si tu práci rozhodnout, že jeho úmrtí budou víceméně ignorovat. A tím Havla vyzvedli nad masu všech, kterým by kondolenci poslali, a postavili ho nad ně.

A tak Moskva udělala přesný opak toho, než zamýšlela. Místo, aby Havla znectila svým nezájmem, upřela na něho tím větší pozornost.

To je paradox, který by Havla určitě pobavil.

* * *