Moje maminka zestárla. Letí mi hlavou vzpomínky...... je to jako vítr na jaře. Takové zvláštní natěšené, ale bolavé. Jak s námi dětmi chodila na procházky, jak nám četla pohádky od Boženy Němcové. Seděla jsem blízko ní, hltala slova, která byla plná napětí, jak to dopadne. Byla jsem fascinovaná jejími okultními radami.
Maminka zestárla, to znamená, že se posunula někam, což není ani trochu spravedlivé. Má výpadky paměti, vždycky mě tím šokuje a nějak to špatně přijímám. Když se mě zeptá s vážnou tváří : A kdepak máš tatínka? Odpovím:" Můj tatínek zemřel a byl to tvůj manžel" ... Maminka se chvilku zamyslela a pak povídá: "Tak potom já jsem tvoje matka." Moje reakce je zkoumavá: "Mami neděláš si srandu?" Pohotově řekne :"Ale kdepak, nedělám!"
Chodí pomaloučku, zadýchá se, pomůžu ji s oblečením, s jídlem. Kdo to nezažil, neví jaký je to obrat v životě člověka. Ještě nedávno jsme se bavily, diskutovaly, vše řešily. Teď tu přede mnou je člověk, nechápající souvislosti.
2.2.2015 je tomu právě 71 let, kdy odjížděla do Německé Říše pracovat. Bylo jí 19 a půl roku.
Jako dítě jsem slyšela vyprávět, co tam zažila:
V roce 1943 byl článek v novinách, že tehdejší ministr školství a kultury Emanuel Moravec dal ročník 1924 Adolfu Hitlerovi k narozeninám. Tento "dárek" jsem si nedovedla představit, ale stal se skutečností. Dělala jsem tehdy v továrně u Batě ve Zlíně. Byla to obuvnická dílna a pracovala jsem na běžícím páse. Se svou spolupracovnicí jsme se o tom tenkrát bavily: " Jak může někdo dát člověka jako dárek Hitlerovi? Copak jsme otroci?"
Když už se na článek v novinách zapomnělo, přišel jednou úředník a všechna děvčata z naší směny na páse poslal do kanceláře. Nejdřív jsme myslely, že jsme špatně udělaly práci. V tom poschodí byly 4 dílny a ze všech vycházeli mladí chlapci a děvčata s námi do kanceláře. Ptali jsme se proč nás volají. Úředníci však neodpovídali, stále si předávali nějaké papíry, každý, kdo je předával dál jenom utrousil: „Já jim to neřeknu!“ Až konečně instruktorka oznámila: „Volalo gestapo jména, pro které si přijedou.„ Najednou nastalo mezi námi zděšení. Děvčata začala plakat. Kluci se ptali proč, co se bude dít? Úředníci jen krčili rameny. Byla jsem v pracovním oblečení, chtěla jsem se převléknout, to mi nebylo umožněno. Ručí prý za to, že nás všechny předají. Dělala jsem si naději, že mistrová, která bydlela kousek od nás, to rodičům oznámí. Ale ta v tuto chvíli nevěděla kde jsme a dílna stála. Šla nás tedy hledat, až ji někdo prozradil, co s námi je. Přiběhla do kanceláře a rozčilovala se. Instruktorka s ní odešla, aby se to nějak vyřešilo.
Zadržovali nás od 7 hodin ráno až do půl dvanácté. Nesměli jsme ani na záchod. V půl dvanácté se konečně ozval telefon, ať nás propustí, protože transportní vlak už je plný. Na dílnách bylo dopuštění, nestačili náhradníci, proto museli za mašiny instruktoři, mistři a prostě koho sehnali.
Přišla jsem domů a maminka se slzami v očích mi řekla, že mě na oběd nečekala. Byla na trhu a tam někdo volal, že 24 ročník odvádějí z továrny na nádraží. Všichni tam běželi, tak tam běžela taky. Bohužel byli shromážděni za drátěným plotem hlídaným německými vojáky s puškami přes rameno. Z obou stran se lidé tlačili a jeden přes druhého volal jména svých příbuzných. V tom zmatku a strachu mě nenašla, plná zoufalství šla tedy domů.
Potom nás už písemně předvolávali. Já dostala dopis, že se mám dostavit do transportu 2. února 1944....
Konec I. části
