Tak jsem odjížděla transportním vlakem do Říše. Doprovázela mě celá rodina, maminka byla vystrašená, neboť ji sousedka řekla, že nás transportují k německé armádě a každá dostane tři zemáky a tři vojáky....
Odjela jsem ve středu a v pátek ve čtyři odpoledne jsem byla na lágru. To byla rychlost! Cesta byla hrozná.
Do Hulína s námi jel úředník z úřadu práce, kde nás předal Němcům. V Prostějově nastupovali další z našeho ročníku. Když nebyla volná kolej, odsunuli nás na slepou a tam jsme stáli i 4 hodiny. V České Třebové nám tamní ženy donesly buchty a polévku.
Do práce jsme jely v pondělí, dostaly jsme žluté spony a ty jsme na vyfasované monterky nosily připnuté. Pak jsme nastoupily na vstupní prohlídku. U všech doktor uznal : "Gut - arbeiten!"Když byla některá nemocná, tak tlumočnice řekla, co jí je a léčba byla rychlá. Mávnutí ruky, že se s tím dá dělat. Ani horečka nebyla překážkou.
Pracovala jsem v továrně AUTO UNION DKW, kde nás byly tři lágry děvčat a jeden lágr chlapců. Lagrfürka byla hodná, ale německá mládež nám bouchlala na okna a nadávala Tschechische Hund.
Na našem lágru nás bylo 70 děvčat, spaly jsme v bývalé hospodě. Postele jsme měly nad sebou, holý slamník plný blech. Zakryté dvěma dekami. Pár kohoutků ze kterých měla téct voda, protože byly zamrzlé nevydaly ani kapku. Vodu nám nahradil sníh, ale za zimu, kterou jsme musely trpět, za tu náhrada nebyla.
Ubytovaní jsme byly ve Witzschdorfu v horské vesnici. Do práce jsme jezdily vlakem a pak víc, jak půl hodiny šlapaly do kopce. Boty dostávaly zabrat. Ještě hůř bylo těm, co chodili pěšky do práce. Boty jsem poslala mamince do Zlína v balíku s prosbou, aby je dala opravit. Maminka mě boty poslala opravené zpět, ale nechtěli je vzít do opravy, ať je prý hodí do kamen. Až řekla, že je to do Německa, tak ji je vzali. Napsala mi, proč si neřeknem o poukaz na boty? O ten jsme si mockrát říkali, vyřizoval to náš tlumočník. Výsledek toho byl: Na lágr nám přivezli boty, abychom si vybraly. Byly to samé střevíčky s podpatkem a dokonce i dětské. Odmítly jsme je, lagerfürce jsme řekly, že boty z koncentráku nechcem!
Zčervenala a boty mlčky odnesla.
Až děvčata z Hennesdorfu, když měl službu lagerfürer, nešly do práce. On vždycky chodil budit: Zatleskal, a zavolal:" Aufstehen, meine Damen!". Čekal, až se jedna probudí a odešel. Když v osum hodin přišel na kontrolu, zjistil, že jsou všechny stále ještě v posteli. Na jeho dotaz odpověděly, že nemají boty. Šel to telefonovat řediteli do továrny. Ten mu oznámil, ať sežene jakýkoli povoz - všechny musí do práce. Sehnal - před lágr přijel sedlák v kožichu a beranici na uších. S povozem se zapřaženou jednou kravkou. Když děvčata vyrazila bosa po sněhu , tak mu vypadla fajfka. Na voze měl otýpku slámy, tu rozvázal a rozházel jim ji pod nohy a jelo se.
Jak se blížily k továrně začaly zpívat naši hymnu. Před bránou zametali sníh italští zajatci, ti jim udělali dvojstup, jak procházela, tak jim salutovali. Strážní, co ty zajatce hlídali, chvíli zírali, pak se vzpamatovali, naložili jim na záda, aby pokračovali v práci.
Ovoce, zeleninu, maso jsme neviděli a ten jejich eintopf nám nechutnal. Strava z jednoho hrnce - třeba rýže se vařila tak dlouho,až z toho vznikla blepta. Navrch sůl a majoránka.
Na moje dvacáté narozeniny mi maminka upekla bábovku, ale přišla až za 14 dní plesnivá. Přesto jsme ji s děvčaty okrájely a snědly, jako nespornou delikatesu.
Konec II. části
