Zahoďte ty berličky

Vyřkl na mou adresu jeden starší pán, kterého jsem míjela ještě s berlemi cestou ze zdravotního střediska. A já ty berle doma opravdu odložila. Krásný to pocit. Troufnout si jít zas jen po svých, po 73 dnech umělé opory.  

Aneb když zdraví zahapruje, jak je pro nás důležitá každá - i drobná změna k lepšímu. A tohle je změna veliká, prostě nechat ty studené hliníkové tyče opřené o zeď a vykročit po svých vlastních chodidlech. Nemůžu se toho nabažit, samozřejmě to ještě bolí, ale to k tomu patří. 

A už cesta tam, na rehabilitaci, nevěděla jsem, co se mnou budou dělat, a bylo to tak příjemné ošetření, hlavně promasírování ztuhlé nohy. Jsem totiž po operaci nártu, mám v sobě něco železa. A přeci se můžu hýbat, šrouby drží tam, kde mají, teď už jen nohu rozcvičovat.

A té ochoty kolemjdoucích, které se mi dostalo... jedna starší paní mi podržela dveře, další se nabídla, že mi jednu berli vezme, když viděla, jak se pomalu sunu po schodech. Potěšila mě tato solidarita.

A pak ten pán, co povídal, ať berle odhodím... tak povídám, že je ještě potřebuju, ale že třeba už brzy... a jak mě tak hezky ti lidé namotivovali, tak jsem krok do samostatné chůze opravdu učinila. 

Píšu to tady jak do svého deníčku, protože nejlépe mi jde psát vlastní příběhy, a tento je plný poučení. Třeba: nedělej, děvče, na co nestačíš, naopak se věnuj tomu, co je tvým hlavním úkolem. Třeba pokračovat ve studiu, věnovat se rodině, přátelům, sama sobě, svým koníčkům. To vše mi teď neschopenka umožňuje.

Takže díky za náš sociální stát, nežijeme si tu fakt špatně, a z práce mě snad taky nevyhodí, však i dělám něco z domova, když to jde. Taky jsem se před pár dny vypravila (manžel mě dovezl) k vývěsce u Severky. To je nákupní středisko ještě z dob socialismu na sídlišti v Chomutově, kde jsem vyrůstala. Před časem jsem se tohoto místa ujala, a vystavuji zde různé výtvarné práce, své nebo dětí ze školky, s očekáváním, co na to vandalové, jak dlouho nechají být. Vývěska už totiž nemá ochranné sklo či zámek a ani je nepotřebuje, malované papíry tu bez úhony vydrží i několik měsíců. A zkrášlují veřejný prostor. Možné lépe než některé moderní umění.

Díky této dobrovolnické aktivitě jsem získala nečekané bonusy, nejen obdivné palce na sociální sítích, kde o tom píšu, abych uváděla příklad, že my ve městech nemusíme být lhostejní vůči nekalostem ve veřejném prostoru. Využívám aktivitu i jako příklad při dálkovém studiu na UJEP, a hlavně se v mém životě díky tomu objevily kamarádky, o kterých jsem dlouho nevěděla. Začaly mi sem dávat taky své obrázky či malované kameny.

Na dálku se mi povedlo udělat i zápočet z výtvarky, a ještě pořádný kus práce mě čeká. Tak v dobré náladě dávám toto psaní do éteru, když už tady sdílíme všelicos ze svých životů. Zajímat se hlavně o kvalitu vlastního života než o celosvětové problémy mi přijde jaksi účinnější, už to nevidím jako něco sobeckého, naopak. Když jsem silná a v dobé náladě, tak leccos zmůžu. Ve svém životě, v rodině, zaměstnání a pak třeba i ve veřejném životě.

Štastný to nový rok, konstatuji. :-)