Milá Vlasti, za tento odstaveček bych dala s chutí metál já Tobě: "Myslíte, že lze i v našich podmínkách dělat něco jako uličky cti? Už za života dotyčného, ne že počkáme, až umře a pak se najednou vyrojí všechny ty historky, proč tenhle člověk pro nás tolik znamenal."

Vystihla jsi v něm vlastně celý ten problém. Děkuji za pěkný blog!

Zdeňko, to je od tebe moc milé, děkuji

Díky moc za tento článek. Cíleně hledat dobré počiny, cvičit se v tom, abychom je viděli a umět jim také někdy udělat uličku cti, to velmi potřebujeme.

Platí to i o výchově od dětství. Určitě si nemyslím, že by bylo třeba děti za každou cenu přechválit, to je trochu něco jiného. Ale dítě velmi potřebuje - a je to pro ně formativní - slyšet občas od mámy nebo táty: "Tohle jsi udělal, udělala dobře".

Stejně tak je pro společnost velmi motivující, když umí najít a vyzvednout to dobré, co se událo, nebo co někdo vykonal. Mimořádně mě například oslovilo zveřejnění (málem zapomenutého) příběhu Nicholase Wintona prostřednictvím dokumentu Síla lidskosti.

Marku u nás na sk, je taká akcia Detský čin roka. Tam vždy spolužiaci alebo hocikto môže napísat ak niekto z detí niečo pekné vykonal. Ja som poznala jednu rodinu s dvoma detmi, vtedy 10 ročný chlapec na nábreží zachránil pani, ktorá skolabovala a to tak, že volal záchránku a počúval pokyny cez telefon čo môže urobiť(komunikácia, podložit hlavu...). On to nevyhral. Ale on napísal, že o to mu ani nešlo. Ja som to počula, tak sme sa v našej firme vyzberali a kúpili sme mu darček podľa jeho záujmov. Doteraz som občas s ním v kontakte.

Tak GDPR s tým nesúvisí, to je záležitosť správneho poriadku, kde je to nutné. V mnohých ohľadoch je ochrana súkromia dôležitá i pri významných osobnostiach.

Ale myslím, že i tu musí človek začať od seba a v sebe. Poďakovať. Prejaviť úctu aj k maličkému dobru. Červené koberce a všlijaké VIP súťaže a smotánky nemusím. Pravé dobro konajúci nepotrebuje fanfáry. Ale tichú úctu. To si myslím ja.

Janka,

Jistě.

Dokonce o takových lidech i knihy píšu. 😉

Tak to je chvályhodné. Je mi samozřejmě jasné, že nemám úplný přehled, co kde kdy vychází, a říkala jsem si, že třeba dostanu nějaký tip. Svého času jsem i pracovala v místních médiích, a jak to šlo, tak jsem psala o všem dobrém, co se kde šustlo. I do kroniky města jsem zaznamenávala dobré příklady.

Podepisuji a děkuji.

Děkuji, ono je to asi i tím, že dobro se nerado chválí samo, a zlo bývá hodně hlasité...

Hrdinů máme spoustu, jen si jich nevážíme. Důvod je, že nectíme tradice, ba často se jim vysmíváme. Když porovnám, jak k tradicím přistupuje Anglie a jak my, je mi hanba. Náš prezident ve válce v bývalé Jugoslávii zachránil několik desítek francouzských vojáků. Je držitelem titulu Rytíř čestné legie, Francouzi si ho váží více než my. Pro spoustu kritiků je rozvědčík a jedním z představitelů toho zlého Západu, který převlékal kabáty. Přitom jenom vystudoval vojenskou školu za minulého režimu a sloužil jako voják a žádný špion, jak o tom tak mnozí moudře bez znalosti věci vykládají. To že hrdinský čin, na rozdíl od nich, opravdu vykonal, je od klávesnic počítačů nezajímá. Máme takových lidí i dnes ve společnosti spoustu. Objevili jsme hrdiny z minulosti, konečně v Kubišovi a Valčíkovi, ale lidí, kteří byli možná i více stateční, jako třeba Jindřiška Nováková, představitelé Sokola, čeští vězni v Buchenwaldu a další tisíce vlastenců, o nichž se nic neví, se žádné filmy netočí, ve školách se neučí, jen občas je zmíní nějaký historik. V naší české kotlině na tato témata dokážeme jen žvanit a kritizovat. Díky proto za Váš článek. Hezký den

Jsem ráda, že se přidáváte, já zas takhle objevím někdy zmínku o nějaké ženě, o které se vůbec nevědělo, a ani teď se prakticky neví, jen někdo občas něco objeví, napíše, ale zas to zmizí v přívalu zpráv ze života nijak důležitých "celebrit", které jsou momentálně v kurzu. A tak si tu žijeme.