Umíme stavět uličky cti?

Fandíme a tleskáme sportovcům, čím větší soutěž, tím víc a hlasitěji. Fanfáry, medaile, sláva. Umíme stejně tak oceňovat třeba i skutky milosrdenství, altruismu či veřejné prospěšnosti?

Ráda teď na Netflixu sleduju seriál Dobrý doktor, což je s trochou nadsázky taková Nemocnice na kraji města po americku, místo začínající doktorky je hlavním hrdinou začínající doktor, autista. Dojemný to příběh o otrkávání se mladíka, který to nemá v životě jednoduché.

A jak dovedou být Američani ve filmu i patetičtí, to my neumíme, ani ve filmu, natož v životě. Scéna, kdy zaměstnanci nemocnice vytvořili uličku cti, aby vzdali svůj hold matce umírající pacientky, která souhlasila s darováním orgánu, je hodně dojemná. Vzdání cti někomu.

Ulička cti, slyšeli jste někdy o něčem podobném u nás? Spíš ulička hanby, napadá mě. I když to je pojem spíš z minulosti, který jsme jen modifkovali na „uličku kritiky či odsuzování“.

Uctít někoho za nějaký čin, to vlastně taky někdy umíme, zejména když jde o fyzickou záchranu života. Takovým hrdinou se stává tak jeden ze sta tisíců. A pak jsou tu ceny v rámci některých povolání, o všech zdaleka nevíme, z médií znám České lvy, Cenu Thálie, Magnesii literu a Křišťálovou lupu, víc si asi nevybavím. A každoroční udělování státních vyznamenání, to bývá ale spojené i s kritikou, kdo si prý zaslouží a kdo méně.

Někdy bych si přála, abychom také uměli více ctít etické hodnoty, altruistické činy, prosté dobré skutky.

Neřešili jen, kdo dál doskočil a kdo střelil víc gólů, i když jasně, hry potřebujeme, chléb a hry, známá to věc. A ono se to i lépe měří, tyhle výkony.

Ale takový ten „vyšší princip mravní“, vzpomenete si třeba na nějaký současný film, kde by šlo o něco takového? Je to tím, že k hrdinství potřebujeme velkého nepřítele? Takové ty dějinné zvraty, kdy jde o hodně? Slyšela jsem o filmu Vlny, kde jde o hrdinství tehdejších rozhlasáků. Jinak se mi z posledních let nic jiného nevybaví.

Takových těch „běžných“ hrdinství je určitě víc, je tu spousta lidí, kteří třeba slyší na charitativní sbírky, když jde o pomoc nemocným dětem, to je smutná realita současnosti, kdy rodiče prosí za své děti. A ti bezejmenní se složí na drahou léčbu. Někdy dovedeme takto společně uvést v život menší kulturní projekt, jsou tu lidé, kteří zakládají hospice, altruismus se nevytratil.

Ještě si ale příliš neumíme cenit takového toho „drobného“ hrdinství, soudím tak třeba podle témat současné literatury či filmografie. Co vím, tak knihy, které dnes hlavně vycházejí, jsou založené hlavně na příběhu nějakého osobního dramatu či jinakosti, anebo je to „hartlovina“, čili prostě zábava s příměsí erotična. Nic proti erotice, taky jsem si u Gazel v létě u moře odpočinula, i se vžila do života současných postav.

Ale stejně bych si někdy přála víc takového toho až patosu, ne snad nadšeného mávání vlaječkami u prezidentských klání, to už připomíná opět to sportovní fandění.

Myslíte, že lze i v našich podmínkách dělat něco jako uličky cti? Už za života dotyčného, ne že počkáme, až umře a pak se najednou vyrojí všechny ty historky, proč tenhle člověk pro nás tolik znamenal.

Máme všichni dělat hlavně co sami se sebou, a tak na tohle není ve „víru dění“ čas? Nebo není „nálada“?

Navíc jsme si kolem sebe postavili hradbu GDPR, soukromí prý nadevše. To možná prosadil nějaký introvert.

Stejně mi to ale nedá zkusit se aspoň zeptat. Vybaví se vám někdo, komu byste takovou uličku cti vystavěli už teď?