Stávám se profesionálním pisálkem

A věřte, že to není snadné. I když už se na to nějaký čas připravuji. Třeba psaním tohoto blogu. Navíc jsem v radničních novinách již pracovala. A psala kroniku města. I nejrůznější zápisy a zpravodaje. 

A teď jsem redaktorkou novin, které mají být barevnější, zajímavější a aktuálnější než ty dřívější. O nápady, o čem psát, sice není nouze, ale realizace těchto nápadů je náročnější. Najednou je tu velká zodpovědnost. Psát jen ověřené informace, a tyto informace umět získat. Nespoléhat na to, co mi kdo dodá, protože někteří by se jen rádi zviditelnili, jiní zas třeba neumějí formulovat, anebo se naopak - celkem zbytečně - nechtějí zviditelňovat. Přitom žijeme v informační společnosti, je to důležité umět informace poskytovat, a umět je i získávat. A přebírat. Jak ten hrách s kroupami.

Že bych zavolala holoubky na pomoc? Tyhle do ošatky a tamty do džběru?

A mezi tím si vyjet do svého oblíbeného lesa, nadýchat se čerstvého vzduchu, splynout s přírodou...

No ale když mrzne, tak je nejlíp doma v teple, a třeba u mého noťásku, kde si můžu střídat styly, psát své osobní zpovědi, tohle nebo tamto mi teď bublá v hlavě, z toho se potřebuju vypovídat.

Jasně, že vím, že spousta lidí má skutečné starosti, a že tohle je vlastně docela brnkačka.

Stejně se ale pod určitou tíhou odpovědnosti probouzím i v noci a v hlavě mi to šrotuje. Vždycky mě ale něco takhle nad ránem šikovného napadne, a pak se přemluvím, že už dost, a že je čas ještě spát. Nechci se příliš stresovat.

Stejně mám ale obavy, jestli to zvládnu ke spokojenosti lidí, kteří mi dali tu důvěru a něco ode mě očekávají. Kdybych si těch lidí nevážila, tak bych to nejspíš nedělala.

Nikdy jsem nepracovala jen pro obživu. Vždycky jsem si v práci musela alespoň v některých činnostech najít svou zálibu. Když už se mi nepovedlo pracovat v knihovně, což jsem tenkrát obrečela.

Ale to už je dávno. Teď holt mám před s sebou ty první noviny, od kterých je očekávána změna k lepšímu, a mám snahu toto očekávání - v rámci možností - naplnit. Zároveň mi vlastně ani nic jiného nezbývá, jedna pracovní smlouva skončila a druhá má právě tuto náplň. A už jsem na to kývla.

Samozřejmě vím, že vždy se najde nějaký ten kritik. To mě až tak netrápí. Jen mi to asi připadá  - za daných podmínek - nejnáročnější, co jsem kdy měla profesně "na hrbu".

Takový velbloud ovšem svoje hrby nosí s grácií, včera byl svátek Tří králů a nejdřív jsem odpovídala médiím na otázku, zda se v našem městečku objeví skutečný velbloud, a pak opravdu velblouda viděla. Byl docela roztomilý. Tvořili jej tři studenti, jejichž pedagové si dodnes umějí hrát. A proto hrají divadlo a užijí si jak tu srandu, tak i tu trému před vystoupením nebo v jeho průběhu. Takže se též stávám takovým velbloudem, který má pobavit publikum a zároveň něco důležitého říct. Být součástí příběhu. A to je vlastně údělem každého z nás, že jsme součástí mnohavrstevnatého příběhu. A při tom nikdo z nás nedohlédne, kam až příběh dosahuje, a co vše obsahuje.

Mám ráda Sherlocka, který hledá souvislosti a zároveň rád hraje tu geniální hru. Hru zvanou život.

Viděli jste první díl té nové série o Sherlokovi? Vynikající hlášky o tom, jak je svět propleten vlákny událostí...