Půjdu po žních k Turkovi?

Zaměstnavatele jsem měnila už několikrát, jen jednou nedobrovolně, většinou to bylo po zralé úvaze, a nelitovala jsem. Ovšem je tu otázka, nakolik jsme vlastními pány?

Mám takové dilema. Zůstat u stávajícího zaměstnavatele nebo se pokusit o změnu? Před pár týdny jsem úspěšně ukončila vysokoškolské studium, což automaticky neznamená, že bych hned získala odpovídající práci. K tomu je třeba vynaložit určité úsilí.

Teď je ale horko, kdy je nejlíp u vody, což přináší takové vakuum, zálibu v nicnedělání. V Řecku ale, kde jsem byla nedávno, místní v létě pracují s minimem volna, protože je živí cestovní ruch. Odpočívají v zimě, kdy už turisté zůstávají ve svých domovech, a makají zas oni, aby na letní radovánky bylo.

Na počasí bych se vymlouvat neměla, a tak jen konstatuji, že jsem prostě na určitém rozcestí, zvažuji pro a proti, které mi dává současná práce, a zároveň zkouším domýšlet pro a proti, které mi může přinést změna zaměstnavatele.

V takové situaci se v průběhu života ocitlo jistě více z nás, někdo zůstane spíše pasivním, a setrvává tam, kde je, jiný jde aktivně do nového. Tímto výrokem ale můžu někoho naštvat, protože apriori se nedá říct, že zůstat znamená být pasivní, a odejít aktivní, toho jsem si vědomá. Existuje třeba určitá loajalita. I když nemá ten výraz co společného s lokajstvím? Někomu být poslušen.

Jednou mi jeden známý řekl, že jsem přelétavá. Sám ale svá křídla nedovedl příliš využívat, nejspíš se prostě bál vzlétnout. Bývají to nejrůznější obavy, které nám brání ve změnách.

A obavy mají i svá opodstatnění, to je taky jasné. I proto jsem se dala na studium, abych se lépe orientovala v psychologii, chápala naší povahu a způsoby chování. Žádné studium ale k úplnému pochopení nevede, vždy je důležitá praxe a navíc i aktuální životní podmínky, štěstí či přímo osud?

Pikantní na tom vše je, že titulek mého zamyšlení, kterým si dodávám odvahy ke změně, má své až příliš konkrétní opodstatnění. Budoucí práce bude náročnější a šéf až nekompromisní, jedná se o sféru soukromého podnikání, kdy jde hlavně o zisk. Jsou tu naštěstí i určité ideály, vize, a to mě zajímá. Vytvořit něco nového.

Jako bych se už rozhodla, jen sbírala odvahu.

Takže psychoanalytické lehátko blogování zjevně funguje. I když… budu ráda za vaše ohlasy v diskusi, jako když se svěříme svým přátelům, když jsme na rozcestí. Důležité životní kroky je dobré konzultovat pokud možno s lidmi nezaujatými. A že tak činím tady mezi lidmi životem ošlehanými, je prostě další s nápadů, který mi prolétl hlavou. A že mi toho lítá hlavou ažaž, to mi věřte.

Přeci jen nejsem nejmladší, což ovšem neznamená, že bych počítala roky či spíš měsíce do řádného důchodu. Mám to naopak, když budu zdravá, tak můžu pracovat ještě pěkných pár let. Záleží mi jak na cíli v práci, tak na pracovní atmosféře. A v tom je možná mé hlavní dilema, na co se zaměřit víc.