O stařence, která tence plakala a hlasitě chrápala

Pět dní na chirurgii oblastní nemocnice, kde paní Jasmínová prožívá nejen svůj vlastní příběh, ale i osudy spolupacientů. Kde bolest střídá úleva a s ní přicházející naděje, že bude líp. O lidské sounáležitosti.

Zraněnou paní Jasmínovou převážejí na pokoj pro tři ženy. Pokoj je docela rozlehlý, svítí sem slunce. Zdravotní sestra ale zatáhne žaluzii, aby prý nesvítilo do očí. Paní Jasmínová si netroufne protestovat. Má ráda hodně světla, později proto onu žaluzii zas roztáhne.

Nemocniční pokoj již obývá paní Nováková, která spoustu času telefonuje rodině, aby udílela "nezbytné" pokyny a donekonečna rozebírala jakési trable, které paní Jasmínové přijdou jak ze světa rodiny Homolků.

Paní Jasmínová ovšem ještě netuší, co vše tu v oněch pěti dnech zažije. Jak jí bude líto paní Pěnkavové, malinké potlučené stařenky, která stále žádá pilulky na bolest. Stařenka vzápětí usíná a někdy chrápe až tak, že snad i drnčí okenní tabulky. V tu chvíli se soucit s paní Pěnkavovou mění v pocity poněkud méně ušlechtilé.

Pohodlí nadstandardu si ale užívají už jiní pacienti, a tak paní Jasmínová musí přijmout tuto realitu. Těší se na operační zákrok, který snad napraví pochroumané kosti v její noze, a pak tradááááá odsud.

Zmíněný nemocniční pokoj je zároveň pracovištěm celého týmu zdravotních sester a lékařů, chodí sem na praxi i žákyňky, pomáhají sanitáři. Je to jejich nejen obživa, u mnohých paní Jasmínová cítí, že i poslání. Všechna čest, jak tu vše funguje, dle promyšleného časového plánu. Dokonce tu i dobře vaří. 

Když se paní Jasmínová trochu oklepe, vyrazí o berlích na obhlídku dalších prostor oddělení. V denní místnosti natrefí na pacienta mužského pohlaví, kterého pojmenuje "Pánem ovladače TV" a u zapnuté obrazovky se s ním dá do řeči. Dokonce spolu rozjednou něco jako mejdan, i když místo piva, na které vzpomíná pacient, či jiných drinků, tu mají jen studenou vodu v plastovém kelímku. Našinec je ale tvor přizpůsobivý, a tak se povídá, popíjí, a dojídají zbytky večeře. Přichází ještě jeden pacient, který nabízí buchtu od maminky, no to se máme...

Vysněnou kávu pak o návštěvách přinese paní Jasmínové její muž, je mu moc vděčná za jeho empatii.

Pátý den paní Pěnkavovou odvážejí na jiné oddělení, paní Homolková se chystá na další operaci, Jasmínovou pouštějí domů, a tak si ženy vzájemně popřejí šťastné uzdravení. I když u paní Pěnkavové to vůbec není jisté, zda se naučí znovu chodit, a paní Homolkové možná časem odříznou ještě kousek té bolavé nohy. A snad né ještě větší kus.

To už se paní Pěnkavová nedozví, potkaly se na pár dní, nahlédly do svých životních příběhů...paní Homolková je pěstounkou svých vnoučat, nemá jednoduchý život. Možná proto i ta přísnost na děti, má jich pět a o chlapovi není řeč. Někteří lidé mají ten osud těžší, paní Jasmínová se trochu zastydí, jak na paní Homolkovou ze začátku nahlížela. Když jí dojde, jakou nálož tahle žena nese.

Paní Pěnkavová má naštěstí hodného muže a ráznou dceru, která jí motivuje ke cvičení a vyvádí jí z apatie. To vše se dozvíš po pěti dnech spolužití na jednom nemocničním pokoji, kde zažiješ bolest i naději, že se tvé zranění vyléčí a ty zas vykročíš na zdravých nohou... do světa plného příběhů. 

PS: A to se paní Jasmínová nestačila skamarádit s žádnou se sester, na to není v nemocnici čas, vlastně ale k dobrému pocitu bohatě staíl občasný úsměv, vyměněný s někým, kdo je na podobné vlně. Takové to pochopení a uznání jeden druhého bez velkých proslovů.

Děkuju pane doktore, že jste takový borec, a tak šikovně jste mi tam ty šrouby do nohy naskládal, že věřím, že budu normálně chodit, děkuju paní doktorko na JIPce, že jste mi dala pod deku fukar, když mi tu bylo zima, děkuju sestřičky za veškerou vaší péči.

Budu se snažit být tu ještě nějak užitečná.