O Heleně, která přežila až nepředstavitelné

Jedno letní ráno venčím svěřeného pejska, který mě dovede do míst, kde na nízké zídce u chodníku leží svatý obrázek pravoslavné Bohorodičky. Obrázek je zalaminovaný, takže jej nepoškodil noční déšť.

Chvíli zaváhám, zda si krásný obrázek můžu vzít, zda tu byl položen záměrně, jako třeba bývají na různých místech pokládány putovní malované kameny, aby udělaly radost kolemjdoucím.

Poté spontánně vložím Bohorodičku do kabelky, napadne mě totiž, že jí můžu věnovat někomu dalšímu, pro povzbuzení na jeho náročné cestě. Už jsem takto obdobně sdílela příběh nalezeného medailonku s Pannou Marií z Guadalupe a mělo to velmi milý ohlas. Nemusíme být ani klasicky věřícími, a tato znamení na cestě nás i tak ovlivňují v dobrém. Jsem pod ochranou a zároveň laskavým vedením, říkám si.

Tento den se potkávám i s kamarádkou Helenou, máme domluvené posezení v oblíbené kavárně. Helena bývala redaktorkou v jednom hojně čteném médiu, máme společné nejrůznější zážitky. Helena se zotavuje z vážné nemoci, prý už tu neměla být, zněla jedna z lékařských prognóz. Přede mnou přitom sedí elegantní a čilá žena, která naštěstí nemá ve zvyku bavit se o nemocech. Krédo jejího tatínka, kterého se drží, zní: „Žádné fňukání, ale dělání“. Činorodost, to k Heleně patří.

Helena přežila své jediné dítě, dceru Helenku. O její závažné diagnóze se dozvěděli, když byly dívence tři roky, v šesti letech se postižení zhoršilo. „Na smrt se člověk nikdy nepřipraví, a tak jsme žili rychleji, hodně jsme cestovali. Helenka byla šťastná, nechtěla zemřít,“ říká její máma.

Helenka se díky dobré péči a lásce své mámy a táty dožila necelých čtrnácti let. Na vozíku, který jí umožňoval pohyb a kontakt s vrstevníky.

Mámě Heleně se před lety povedlo dojednat provoz speciálního auta pro několik vozíčkářů, jejich rodiče dala dohromady. Děti se tak dostaly do běžné výuky, což pro ně tenkrát byla velká věc. Nemusely trávit většinu života za zdmi svých domovů. Sponzorský dodávkový automobil je každé ráno svážel do škol a odpoledne domů. Odehrálo se v 90. letech, kdy se teprve pomalu a jistě zlepšovala péče o postižené, kteří byli v minulosti zavírání do ústavů někde v horách, aby nebyli na očích.

Máma Helena často na svou milou dcerku vzpomíná, říká, že byla jejím andělem.

Musela se přes tuto bolestnou ztrátu přenést.

A teď tu sedí v červených šatech a já jí předávám obrázek Bohorodičky, která je také v červeném oděvu, zdobeném zlatem. Shody dokonce i v odstínu této barvy si všimnu až díky fotkám, které se mi za sebou řadí v mém mobilu. Bohorodička i Helena v červené, co to znamená?

Červená je barva života, tuto barvu má naše krev, bez níž bychom nemohli existovat. A najednou vidím i další souvislost. Bohorodička přivedla na svět dítě, s nímž se musela rozloučit. Taky to věděla předem. Stejně tak jako současná Helena.

Obrázek Bohorodičky proto k Heleně patří. Asi si neumíme představit tu bolest ze ztráty milovaného dítěte. Malá Helenka učinila život Heleny i dalších lidí vnitřně bohatším. Předávala lásku a ta láska tu stále je, nerozplynula se.

S láskou přijala Helena i onen svatý obrázek, který k ní patří. Všichni jsme pod boží ochranou. A musíme překonávat obtíže pozemského života. Nemusíme přitom věřit na život po smrti nebo se chodit modlit do kostela, důležitý je život náš vezdejší, kolik dáme lásky a pochopení lidem kolem nás. Následně tolik i dostaneme.

Helena se jako aktivní redaktorka obzvlášť ráda věnovala kauzám „obyčejných lidí“. Upozorňovala na různá bezpráví, napravovala křivdy. Zároveň je nutno říct, že se za světici určitě nepovažuje. Je to normální žena dnešní doby, která má ráda módu a užívá si života se vším všudy.

Snad jen tolik jsem chtěla tímto říct. Že lze překonat i obtíže až těžko představitelné, ztráty nejbližších, a nerezignovat. Žít dál tak, jak nás život vede. Jak to činí Helena a řada dalších lidí, o nichž se běžně v médiích nepíše.

A naše Helena se možná ještě autorsky projeví, na prahu seniorského věku sepisuje své paměti, jak se díky profesi potkávala se slavnými lidmi a co vše s nimi zažila. Vyprávění to bude jistě veselé a možná i pikantní, jak Helenu znám, tak to bude stát za to. Protože když máš prožito, přežiješ i smrt svého dítěte a svou vlastní, tak to má svůj důvod tu být a předávat dál své zkušenosti. I užívat život ve vší jeho kráse a rozmanitosti. S vděčností za to, co vše nám bylo dáno. A pokorou před tím, co nás přesahuje.