Nora frnkla na jachtu, co bude dál?

Do mého zorného pole se dostala informace o tom, že známá televizní reportérka odjela na dovolenou místo toho, aby si poslechla horké novinky od svých šéfů. Je v právu či nikoliv?

Žádné pořádné žraloky, kteří by pokousali nebohé učitelky na Jadranu, tu nemáme, tak můžeme v horkém létě probírat třeba kauzu akční reportérky, která zamávala svým šéfům z jachty, brázdící mořem, zatímco oni čekali, že se dostaví na pracovní schůzku. A jak se to celé odehrálo? Tady se ocitám na poněkud tenkém ledě, neb čerpám z masmédií, kde zdroj blízký vedení povídal…

Fakta jsou ale zřejmě jasná, a to, že noví šéfové zrušili řadu let fungující a sledovaný publicistický pořad. Bylo to rychlé rozhodnutí, a tak se celkem logicky strůjci tohoto kroku chtěli následně pracovně potkat s redaktory zrušeného pořadu. A tady asi nastal tzv. informační šum. Nikdo Noře, hlavní tváři onoho pořadu, dovolenou oficiálně nezrušil, možná čekali, že sama své volno zruší, a poslušně se dostaví, a ejhle.

Nora prostě odjela. Čímž své šéfy prý naštvala, nečekali, že jim zamává ze sociálních sítí.

Chytrá a nebojácná žena, která si dělá, co chce. Jaké tohle asi bude mít vyústění?

O práci nejspíš nouzi mít nebude, nebudou chtít tam, vezmou jinde.

Kdyby ale šlo jen o to, zda někdo zruší dovolenou či nikoliv, to by za řeč nestálo.

Otázek je tu mnohem víc.

To zamávání z jachty je jen jedno z dějství dramatu, o jehož hrdinech se můžeme jen dohadovat, zda stojí spíš na straně dobra či na straně zla. Jak už to tak v životě bývá, tak ode všeho bude nejspíš trochu.

Ruší se oblíbený publicistický pořad kvůli nevyváženosti reportáží? Či kvůli politickým tlakům? Komu vadí ten či onen? A proč? Můžou do chodu televize mluvit také koncesionáři?

Co vše se skrývá pod pojmem veřejnoprávní?

Je toho příliš, čemu my „obyčejní smrtelníci“ nerozumíme, můžeme se jen dohadovat. Podle své zkušenosti a světonázoru. Svět je složitý.

Odjet na dovolenou bývá fajn, i když návrat může být hořký.

Ale s tím nejspíš Nora počítá a nějak se zařídí.

Jako my, obyčejní smrtelníci, kteří taky kolikrát řešíme, na co vše má náš zaměstnavatel právo, a na co už ne. Nakolik jsme hlavně sami sebou. A jakou za to platíme cenu.