Může být někdo z nás vůbec v něčem objektivní?

Mnohdy si myslíme, jak jsme objektivní, ale to přeci není vůbec reálné. Vždy vycházíme jen z vlastní omezené zkušenosti. Nakolik se můžeme jisté objektivnosti přiblížit?

Dušan Fiedler (neznám jej subjektivně ani objektivně, ale považuji za vhodné uvést jeho jméno) v jedné z diskusí na sociální síti pravil: "Objektivní nemůže být nikdy názor, neboť ho má subjekt, čili človek a ten bude tedy vždy subjektivní. Ani média nedávaji objektivni názor, ale ono by stačilo, kdyby dávala objektivní informace, lidé už si názor udělají sami .... sice subjektivní, ale to je prostě tak a s tím se nedá nic dělat. Problém ale nastává v momentě, kdy se někdo svůj subjektivní názor snaží vydávat za objektivní pravdu a průšvihem se stane v momentě, kdy u druhých nestrpí ani jiný, jejich subjektivní názor.

Ráj na zemi bude v momentě, kdy lidé přijmou vice pokory a konečně se začnou víc ptát a naslouchat a méně rychle soudit a mit na vše jasný názor a přijmou fakt, že nejsou objektivnimi nositeli pravdy jako Pánbůh, ale jen subjektivními nositeli krátkého pozemského života.

Naše postoje by měly být stálé a neměnné, typu měl bych být pravdomluvný a férový človek atp., ale naše názory se musí vyvíjet ruku v ruce s tim, jaké nové objektivní informace ziskáváme ... sice nikdy nebudu mít objektivní pravdu, ale budu se snažit pravdě přibližovat. .... domnivám se, ze není třeba lidem podsouvat názory, ale je třeba jim jen poskytovat informace a prostor k přemýšleni, protože odpovědnosti za vlastní rozhodováni a tedy i tvoření názoru je stejně nikdo zbavit nemůže... !"

S tímto souzním, a snažím se poctivě najít vhodnou míru při šíření svých osobních názorů, při vědomí si mé subjektivnosti. A zároveň si zas říkám, že když budou ti přemýšlivější jen mlčet, protože mnohé relativizují, tak to taky není dobře. Někdy je dobré jasně projevit svůj momentální názor, který posléze můžeme i korigovat. 

Jindy zas rčení "mlčeti zlato" může být tím nejvhodnějším. Můžeme také "jen" meditovat, to vůbec není málo.

Tento proces je přitom celoživotní, kdy v rámci svých dosavadních zkušeností hodnotíme povahu věcí a jevů. A podle toho se chováme. Kolikrát jsem ovšem ve svém úsudku byla krátkozraká, si dnes říkám.

Kdo ví, co bude po smrti. Jestli opravdu existuje soudný den, kdy se dozvíme, co jsme vše učinili zásadně dobrého i zlého, uvidíme celý náš život z širší perspektivy. Vlastně jsem svým způsobem zvědavá nebo řekněme zvídavá. Proto poslouchám různé teorie a filozofie, ráda čtu knihy, kde se autoři právě těmito zásadními tématy zaobírají.

Osobně mám za to, že je dobré počítat s tím, že tu ta vyšší moc je. Že dobro bude nakonec odměněno a zlo potrestáno. Zároveň můžeme být i skeptičtí vůči různým uzavřeným náboženským systémům, v nichž nacházíme nesrovnalosti. Náš rozum nám přeci nebyl dán (nebo řekněme se evolučně nevyvinul) jen tak. 

Co myslíte nebo dokonce snad víte Vy?