Komunita jako společenství lidí, které něco spojuje

Nás lidi dovedou spojit nejrůznější témata, ne vždy bychom se ale nazvali komunitou. Ta mívá jedno výrazné pojítko. Čím se tedy komunita liší od tlupy, spolku, party či klubu?  

Vyrůstala jsem za socialismu, kdy nám tvrdili, jak všichni chceme jen jedno, vybudovat komunismus, a to nebyla pravda, jen ideologie. Od toho radši dál, takže po r. 89 nebylo divu, že se rozpadaly různé svazy, dřív řečené spolky či kluby... aby se po čase zas lidé začali kvůli něčemu spojovat, protože jedinec sám příliš nezmůže, potřebuje být v tlupě, partě, uskupení... výrazů má čeština více, třeba kmeny. 

Není asi důležité, jaké pojmenování si pro naše uskupení najdeme, důležitý je hlavně obsah. Proč se scházet, co vytvářet a jak to prožívat. Komunita by měla přinášet něco užitečného pro každého z jeho členů, jinak bychom do takového spojení asi ani nevstupovali. Zároveň máme společnou vizi nebo ještě lépe konkrétní aktivitu, na které se podílíme. Každý svým dílem dovedností či potřeb.

Řeč teď bude o komunitě svobodně demokratické školy, které jsem se stala součástí před třemi lety, abych pak po jednom nedorozumění odešla, a poté se kvůli spojující myšlence a její realizaci vrátila.  Nejsem tedy žádnou mluvčí této komunity, jen si zkouším  ujasnit, o co se jedná, jak to celé funguje, kde jsou slabé a kde silné stránky.

Protože poučena právě socialismem, a zároveň vychována v duchu Foglarovek, kdy parta kamarádů znamenala tolik... jenže to bylo sdružování v období dětství, tady je to přirozené, když ale nastává dospělost, založíme rodinu, žijeme prací, která nás živí, a tak družení se ve volném čase dostává se spíš na okraj zájmu. Nebo se prostě nedaří, neb jsme společnost hodně rozdělená. Či se daří jen v omezené míře. A kde třeba více, tak partner/partnerka může namítat, že je to na úkor rodiny. Je třeba to celé vyvažovat.

Přiznejme si tedy, že člověk má od přírody sobecké sklony, spojuje se s jinými lidmi hlavně v rámci přežití, k uspokojení základních potřeb. Nejdřív to byly tlupy, ty se rozvíjely do složitějších uskupení, národů a států. A tady už nás spojuje většinou jen řeč, měna či hranice státu, v lepším případě i kultura a určité vlastenectví, vztah k zemi, zároveň nás už ale dělí mnohé rozdíly, ač mluvíme stejným jazykem.

Je tu vůbec nějaká jednotící idea? Tuto otázku nechávám otevřenou, to je spíš téma pro filozofy, literáty, sociology či politiky.

Vraťme se k naší komunitě. V ní se sešli lidé, které oslovil určitý záměr, v našem případě to je oblast alternativního školství. Nebyli jsme spokojení s tím, co jsme zažili v mládí, víme, že to jde i jinak, přejeme si přátelštější a otevřenější školu pro naše děti či vnoučata.

Tak se spojilo několik lidí se záměrem, který se povedlo realizovat, ač někteří z naší party vystoupili, a postupně se dozvídám i proč. Není to jednoduché držet jednu ideu v partě lidí držet, a umět si i rozdělit kompetence v tom, co každému přísluší, aby se cítil platným členem. Ono vyvažování energií, nebo jak to nazveme, vyvažování potřeb, dávání a přijímání. Ideální je, vlastně v každém vztahu, když je dávání a přijímání v rovnováze, kdy jeden nemá pocit, že by dával víc, než kolik dostává.

Snad nejdůležitější je přitom komunikace. My ve svobodné škole se učíme nenásilné komunikaci, k tomu jsou v naší zemi už i odborníci na slovo vzatí, vychází literatura, pořádají se různé akce, kde lze čerpat poznatky. I tak ale používáme určité vzorce chování, které jsme si osvojili kdysi v dětství, abychom se začlenili, prosadili... a tyto vzorce chování nemusí být zrovna zdravé, ani si je kolikrát neuvědomujeme. Jak jednáme, abychom...

Dnes máme schůzku, kde se sejde část komunity, ta která tvoří tým průvodců dětí, ve svobodných školách se nepoužívá pojem učitel, protože všichni se učíme, a děti se snažíme vlídně provázet životem. Nebýt tak autoritativní, jako byli naši rodiče a jejich rodiče, nechceme děti lámat samými příkazy, ale zároveň je třeba jim být určitým vzorem, jak lze žít ve společnosti. Jak komunikovat s ostatními, jaké vytvářet společenství.

Jsem na to docela zvědavá, protože ne se všemi členy našeho týmu se znám, přeci jen jsem si dala dva roky pauzu, abych nastoupila do rozjetého vlaku ve chvíli, kdy je to třeba... jedna členka týmu totiž odchází, a je třeba si o tom otevřeně popovídat. Nakolik a v čem se rozcházíme, uznat při tom každého, jeho snahu, talent, pracovitost, zkušenosti... a pokračovat v jízdě. Je to jjízda dobrodružná, to mi věřte. Zelenou příšeru už teda nehoníme, spíš k poznání sebe sama směřujeme, a to poznání jak stránek nazývaných silnými, tak těmi slabými. Protože když se člověk skutečně zná, tak i lépe chápe všechny lidi okolo, jejich motivaci, směřování, jednání a chování.

A dovede vytvářet uskupení, kde není manipulace, ale raději budování motivace, kde se nepomlouvá za zády, ale radši mluví rovnou otevřeně s člověkem, kterého se daná věc týká, kde se dovede i naslouchat, ač se nám třeba vyslovené v první chvíli nelíbí...

Je to fuška a stojí to za to.

Psáno nejen pro členy naší komunity, ale i pro diskusi s kýmkoliv, koho téma zajímá.