Když se spojí talent s vůlí, odhodláním a sebeprosazením. Nikoliv u Hrabáče

Také někdy hejtujete či jenom mlčky pohrdáte projevy současného moderního umění? A zajímají vás politické kauzy? Jak se to může spojit. A možná se u toho i obnažíme.

Město Chomutov je teď sice nechvalně slavné kauzou „kdo nahrabal víc, kdo tomu přihlížel, a kdo půjde za katr“, ale obraťme na chvíli list. Co můžeme pochválit, či to nějak vyzdvihnout jako dobrý příklad.

Léta se pohybuji v oblasti výtvarného umění, přes pouhého pozorovatel či vnímajícího diváka, až po aktivního činitele či komentátora. A nepoužívám u toho nijak odborný slovník, protože se stejně jako Vincent van Gogh domnívám, že umění tu má být pro nejširší okruh lidí. Umění nás má povznášet či přímo naplňovat. Zároveň má být srozumitelné, bez vysvětlivek.

Ale takový je vývoj. Výtvarné umění se už někdy v průběhu 20. století proměnilo spíš v psychoterapii. A je to terapie účinná, neb prostřednictvím umění třeba ventilujeme své potlačené emoce či přímo odhalujeme své nitro, které nebývá zaplněné zrovna andělskými bytostmi, spíš jsou to démoni, kteří nás opanují. Vidět je to ve tvorbě mnohých. Dopouštím se teď určitého zjednodušení, a omlouvám se za to, svět je mnohem pestřejší než jsou úrovně „anděl“ či „démon“, zaplouvám teď do vod poněkud tajemných, kde i názvosloví je plné přirovnání a možných výkladů.

Vraťme se tedy spíše do reality běžného člověka, který není příliš iracionální. A takový člověk mnohdy nechápe, co je mu jako moderna předkládáno. A tak nad tím pomyslně „zlomil hůl“. Asi si ani nepřečte mojí úvahu, co se za současným uměním skrývá, a to mi nevadí. Je pro mě určitou výzvou podělit se o zkušenosti a zároveň otevřít případnou diskusi.

Budu zároveň konkrétnější, ještě plná krásných zážitků z festivalu Obnaženi, který včera vyvrcholil v Chomutově. Jeden z výtvarníků tu připravil instalaci „Neapolské uličky“, což spočívalo v oživení poněkud umrtvené ulice v centru města. Rozvěsil mezi domy prádlo, jako to známe z italských filmů, prádlo i navoněl, a pozval obchodníky, kteří ještě nevzdali podnikání v malém, aby nabídli svůj tovar. Organizátoři zajistili i venkovní posezení a hudbu. Ulice tak doslova rozkvetla atmosférou lidského sdílení, tvoření i gurmánských zážitků. Vrátili jsme se v tom dobrém doslova na ulici, jak se žije možná ještě někde na jihu, u nás to bývalo snad v 19. století, kdy se chodilo od krámku ke krámku, básníci a všelijací kumštýři se scházeli v hospůdce, ženy klevetily, pouliční muzikanti jim k tomu hráli a i děti se tu zabavily.

A nyní ženy v rolí oněch trhovkyň, oproti jihu ovšem klidnějšího temperamentu, s laskavostí a úsměvem k zákazníkům. Skvělá akce to byla, spolek Obnaženi tak přinesl oživení do města, kde v centru „chcípl pes“, a jen když jsou třeba farmářské trhy nebo nějaké ty slavnosti, tak lidi přijdou a takovou sounáležitost zažijí.

A už se dotávám k jádru mé úvahy, že i takto může vypadat dnešní moderní umění, jako hra na to, co máme rádi. Takže vlastně taky psychoterapie, ve smyslu: konejme tak, jak je nám to milé, naplňme své potřeby, bavme se u toho.

Čili nejen psychoterapie až příliš osobní, která není zrovna srozumitelná pro širší okruh lidí, i když individualismu je dnes přáno. Nějak se to ale mění, jako kdybychom víc zatoužili po oné pospolitosti, a projevuje se to ve vícero oblastech, všechny ty komunitní akce, které do dříve rozdělené společnosti ve městě vnášejí hlavně mladí lidé.

Do čeho vložíme talent, vůli a odhodlání, i sebeprosazení, to se daří.

A už se těším na další podobné projekty, tohle směřování umění k širším potřebám nás všech, mi prostě udělalo radost. A přála bych si pokračování, takže s chutí do toho, přátelé.