Je libo nasypat zboží do dlaní?

Farmářský obchod, kam vstupuji poprvé. Ovoce vystavené venku působí lákavě, tak se podívejme, jaké poklady se ukrývají uvnitř. Netušíc, jak mě tu rozesměje mladá dívka za pultem. Záhy totiž zjistím, že má talent pro stand up.

Prodejna je plná nejrůznějšího zboží, mířím si to k čerstvému ovoci v chladící vitríně. Ve velké plechové přepravce se tu jak droboulinké korálky k sobě tisknou lesní borůvky. Hlavou mi probleskne, že bych přeci jen vzdala plánovanou cestu do lesa a odnesla si oblíbené plody právě odsud? Těm kanadským, které připomínají už často vídané, a tudíž ne tak vzácné korále, nevěnuji pozornost. Hlavou mi zároveň prolítne, kolik ty lesní stojí a kolik jich vlastně potřebuju? A jak je bezpečně přenesu? Tašku přes rameno mám už totiž zaplněnou předchozími úlovky z jiných nalezišť kýženého zboží.

Mladá žena za pultem se na mě přitom upřeně dívá, nemaje jiného zákazníka, asi už by ráda obsluhovala, a tak spontánně vyhrknu: „Do čeho je dáváte?“ Taková praktická otázka, nevidím totiž jinde využívané plastové kelímky a taky tím získávám čas pro rozhodnutí, kolik onoho kýženého tovaru tu chci do své nenafukovací kabely přidat a bezpečně odnést.

Navíc se mi hlavou mihne vzpomínka na dětství, kdy se borůvky prodávaly na litry. Spíš půl litru si tenkrát našinec borůvek koupil, a není to ještě tak dávno, kdy se u stánků takto měřilo. Decilitry či dekagramy, případně litry či kilogramy.

Mladá dívka za pultem bleskurychle a poněkud sarkasticky odvětí, že mi to nasype třeba do dlaní. Bác ho. Tady to máš, ty jedna lelkující zákaznice.

Rozesměju se, vtipná hláška, jak ze stand up komedie, to mě baví. To jsem nečekala. Využiji dál své kognitivní schopnosti a laskavě dívce odvětím, že jsem v této prodejně poprvé, nejsem stálá zákaznice, která si chodí obden zrovna pro lesní borůvky, což dívku přeci jen obměkčí. A nejspíš i její kognice a sebezáchovné reflexy zafungují, a tak sáhne pro vaničku z recyklovaného materiálu.

Tak to jo, spokojeně odvětím, když si zhodnotím velikost nabízené porce a též mé ekologické srdéčko zaplesá, nebudu vyhazovat další plast. Jsem přeci ve farmářské prodejně, tady se na udržitelnost dbá.

A když si mladá dívka za pultem záhy i vzpomene na to, jak se správně chovat k zákazníkům, a dokonce mě upozorní, kde najdu další sortiment, co víc si přát. Z jejích slov sice cítím trochu toho sebezapření, ale to není můj příběh, že tráví své mládí za pultem, ačkoliv zřejmě vystudovala jiný obor.

Možná si představovala jinou budoucnost, než že bude tápajícím zákaznicím vysvětlovat, do čeho dává borůvky, a kdo ví, na co ještě se ty ženské před pultem ptají. To už je ale její úděl, ženy za pultem.

Asi tu nevydrží, odhaduji, a to už se nejspíš nedozvím, jak se bude příběh dívky za pultem farmářské prodejny dál odvíjet. Být scénáristkou nějakého filmového či televizního díla, můžu příběh rozvinout ve smyslu: dívka se utvrdí v tom, že má talent na něco jiného, než obsluhovat otravné zákaznice (zákazníků tu asi moc nebude), a tak odsud zvedne kotvy a vydá se hledat štěstí třeba v showbyznysu. Její příběh by pak mohl mít mnohé zákruty a rozuzlení… anebo to udělá tak, jako jsem to kdysi rozlouskla já, když mě první práce nebavila, tak jsem šla na mateřskou. Tenkrát, v hlubokém socialismu, tedy příliš východisek nebylo. Pro velký úspěch jsem to zopakovala ještě dvakrát.

Dnes je možností samozřejmě víc, tak slečně držme palce, ať se správně rozhodne. Taky může v té prodejně i pomalu a jistě zahnívat, a to jí pak vyhodí do bioodpadu. K užitečné recyklaci. Kontruji tu teď ve svém blogu. Že bych snad měla taky nějaký talent? To se uvidí dle počtu lajků…

No a hlavně, ty borůvky jsou opravdu dobré, i koláč jsem upekla a na chvíli se vzornou hospodyňkou stala. Ach my ženy, zvládneme toho dost.

PS: je vtipné, kolik variant možných point tohoto blogu se mi nabídlo, jak je ten život pestrý, co říkáte?