Filatelie jako múza půvabná, tajemná, až pohlcující

Filatelie je rodu ženského, a tak přitahuje hlavně muže. Svou krásou a mnohovrstevnatostí, svými přísliby, že možná jednou získáš něco opravdu cenného, ale kdo ví… Sběratel doufá, sběratel nakupuje, sběratel třídí a vyhodnocuje.

A sběratel i bloguje, aneb vracím se sem po určité pauze, plná nových zážitků a zkušeností.

Jak filatelie vůbec vznikla? Nejspíš už s výrobou prvních poštovních známek někdy v polovině 19. století, o tom si určitě někde něco přečtu. Teď mi přichází na mysl, jak zrovna filatelie oslovila mého tátu, snad už někdy v 50. letech 20. století to bylo, kdy se dostal do města jako student. A vždy rád četl, kupoval knihy.

A tohle zná mnohý z nás, komu rodiče odejdou na druhý břeh, a ty si pak říkáš, proč jsem se nezeptal? Co totiž pamatuji, tak můj táta známky sbíral. Přišel z práce na šachtě, říkali mu tady „král větru“, protože obsluhoval takové lopatky, větrák, pro šachtu nesmírně důležitý, aby přežili ti dole, co uhlí tady rubali. To ovšem vím z doslechu, tenkrát tátové nemohli brát své děti na exkurzi do práce, a taky se o práci doma ani nemluvilo. Doma se sedělo u psacího stolu sektorového nábytku, kde táta ve volném čase o svou sbírku pečoval. Tuhle zálibu si nikdy nenechal vzít, i když moje mamka kolikrát remcala… a to už je taky minulost. Oba už tu nejsou, vyklízíme jejich byt, můj domov z dětství a teď je na mě, abych se sbírkou správně naložila.

Ani to jsme si s tátou nestihli říct, jak by si to přál, každopádně vím, že by byl rád, aby jeho úlovky dělaly radost zas dalším pokračovatelům. Protože sběratel sběratele ctí… dobře víš, jaké to je, když si za úlovky jdeš, a ty si pak hýčkáš… či dokonce vytváříš výstavní expozice, dáš tomu spoustu času a energie, protože tě to prostě baví, dává ti to smysl, rozšiřuje obzory.

Moderní psychologie by možná zařadila do přihrádky seberealizace ve flow… ještě to koumám, co vše v tom je, možná při tom taky přepínáš z jedné hemisféry do druhé, a to je taky léčivé. S lupou hledáš drobné odchylky na známce, soustředíš se na tento konkrétní detail, využíváš smysly, hlava vypíná…

Sběratelé prostě ještě nevymřeli, i když zrovna filatelistů ubylo, to je jasné, máme přeci jen řadu dalších možností, čemu se věnovat, jak relaxovat. Naštěstí pro poštovní známku je její půvab a přitažlivost stále aktuální, zjišťuji to postupně, jak vstupuji do interakcí s lidmi, kteří se filatelii dlouhodobě věnují. A dokonce i profesně, existují aukční domy, které jdou s dobou, fungují online i naživo, a je za tím spousta práce, ocenit takovou položku, vše popsat, zařadit do katalogu, zajistit všechny náležitosti takového prodeje. Filatelie je totiž opravdu mnohovrstevnatá, jsem teprve na začátku.

Zatím vím, co je to celistvost a celina třeba, celistvost je většinou obálka polepená známkami, která prošla poštovním provozem. Někdo dopis napsal, do obálky jej vložil, ten do poštovní schránky či přímo k přepážce zanesl, a poctivý pošták příjemci dopravil až domů. Nebo k přepážce, známe všichni ty dnešní lístečky, že jsme nebyli doma zastiženi. Nám, současníkům, už chodí většinou jen dopisy od některých institucí a mě třeba od charit, které doufají, že zafinancuji jejich činnost, což mi přijde jako docela drahý špás, tyhle nevyžádané dopisy, které chodí už roky podle nějakého dávného adresáře. Ale budiž. Pošta prostě slouží.

Obálku s klasickou poštovní známkou jsem vlastně už dlouho nedostala a ani neposílala, už se většinou spokojíme s platbou buď u přepážky nebo mají firmy paušál, či jak se tomu říká. Zkušenější filatelisté, klidně mě v diskusi opravte. Osobně pamatuji tu dobu, kdy známku bylo třeba z jedné strany olíznout, a dokonce ta chuť na jazyku se mi teď připomněla, jak pachová dávná stopa.

U nás v Chomutově býval obchůdek firmy Pofis, asi až do 80. let, ještě jsem tu kupovala známky různých hodnot, abych záměrně vesele oblepila dopisy, které jsem psala mému milému, a následně i manželovi, na vojnu. Bylo to originální, nikdo jiný takhle oblepené obálky nedostával, jak mi pak řekl, a já to dělala prostě proto, že jsem u nás doma byla obklopená známkami, ráda nakukovala tátovi přes rameno, když svou sbírku třídil, a taky jsem s ním jezdila na burzy, i na ty mezinárodní, které bývaly v Praze. Zároveň jsem tím doslova nasávala estetiku, krásné výtvarné umění. A to mi zůstalo dodnes, obdiv k výtvarnu.

A nedávno jsem na takovou burzu jela znovu, po nějakých padesáti letech, a i když filatelisti měli o něco menší prostor než třeba numismatici, to je pochopitelné, tak to bylo velké… vybrala jsem si tu i poctivého obchodníka, kterému jsem svěřila jednu zajímavost a on obchod zprostředkoval. Se známkami se dnes obchoduje na různých online platformách. A nejde zdaleka jen o obchod, v to tedy doufám.

Doufám, že jde i o kolegiální až přímo přátelské vztahy, a o tom budu psát příště, jaké lidi jsem na filatelistické cestě už teď potkala. A jsem za to ráda. Učím se od nich.

Protože jak se jednou na tuhle cestu dáš, tak jen tak nesejdeš. A i když mi mnohé odborné informace zatím chybějí, tak mám chuť se v tomto oboru vzdělávat. A známkami se dál kochat, ony jsou to totiž krásná výtvarná díla, dostupná každému. Je to vskutku demokratická záliba, poštovní známky získáš doslova za hubičku, sbírali je naši tatínkové i dědové, a mnohdy nalézáme alba v pozůstalostech. Někdo dá pak alba dětem, jiný je nabídne v nějaké aukci, někdo možná i vyhodí. To je úděl tohoto skromného spotřebního materiálu, který ale má své kouzlo, svůj půvab, svou přitažlivost. I svou cenu. Jako žena mnoho tváří a hlubin.

A o tom tu budu průběžně vyprávět, protože mě prostě tahle žena, filatelie, též dostala. A zážitky přibývají. Podělím se ráda, nejsem zdaleka jen amatérská obchodnice s tím, co tu mám po tatínkovi. A i když tenkrát naši tátové sbírali hlavně ty nejdostupnější známky, čili slavného Mauricia tu fakt nemám, tak výsledky jeho práce svou cenu pro mě – a nejen pro mě - mají.

Proto ať žije sběratelství jako fenomén nejen minulosti, ale i jako současný koníček, který rozšiřuje obzory v mnoha oblastech. A o tom zas třeba někdy příště, však mě vždy bavilo být i redaktorkou, tak mám nyní další nosné téma. Na viděnou proto příště buď na burze či v online skupině, když filatelistická setkávání naživo už asi příliš nefrčí. Nevadí, co má hodnotu, to se ujalo, a vždy nějak dál prorazí. A žije svým životem.

V dnešní době možná filatelie získává ještě další rozměr, ctíme určité hodnoty. A hodnoty přetrvávají. Tak jako tištěná kniha nezanikla, když vynalezli televizi, i rozhlas stále funguje, i když tu máme internet a sociální sítě. Vše to jsou možnosti, jak se můžeme, my lidé, dorozumívat, rozvíjet, vzdělávat. Ne jen stagnovat či pouze konzumovat.

A to přeci stojí za to.