Bezdomovectví umí řešit ve Finsku, poučíme se tu?

Při studiu jsem se dostala k článku, který popisuje finský projekt Housing First. Účinný způsob, jak pomoci stovkám až tisícům bezdomovců. Mají to vyzkoušené. Své síly spojil stát, obce a neziskový sektor. A co je podstatou?

Problém bezdomovectví nenechává chladnými mnohé z nás. Zatím u nás umíme nabídnout azylové domy se všemi jejich pravidly, a vypadá to, že tato pomoc nestačí. V mrazech někde nechávají pobýt potřebné v místnosti jen na židlích, nemají dost postelí. Takhle si tu žijeme.

A teď, v období energetické krize, kdy má problém s úhradou všech nákladů na bydlení i nemalá část veřejnosti, asi problém těch nejchudších nikdo otevírat nebude, když svým způsobem chudnou vlastně všichni.

A pak, mezi bezdomovci nenajdete žádné voliče. Takže politicky bude toto téma v našich končinách asi vždy jen okrajové, protože tady se uvažuje hlavně v rámci krátkých volebních období.

V zemích, kde je demokracie už na jiné úrovni, tak se stát spolu s obcemi a nevládními organizacemi dovedl spojit, vizi Housing First připravil ve Finsku sociální vědec, lékař, politik a biskup společně, alespoň toto jsem se dozvěděla z článku z The Guardian z roku 2019 pod názvem:  "'It’s a miracle': Helsinki's radical solution to homelessness.

Stručně řečeno, jedná se o nově postavené bydlení právě pro tyto účely, kdy každý člověk má nájemní smlouvu a platí nájem (i třeba s příspěvkem od státu, jak to funguje u nás). O nové nájemníky, kteří konečně mají svou adresu, svou jmenovku na dveřích, se zároveň  starají terénní sociální pracovníci. Protože, jak řekl starosta Helsinek: "Mnoho bezdomovců trpí závislosmi, duševními problémy a zdravotními problémy, které vyžadují trvalou péči. Podpora tam musí být."

Neodpustím si poznámku, znáte nějakého českého starostu, který by něco takového veřejně řekl? Já ne. Starosta v ČR má přeci spoustu jiných starostí... nejspíš by starostové namítli, že dávají tolik a tolik peněz do sociálních služeb a že na bydlení pro bezdomovce ještě nebyla vypsána žádná dotace. A bez dotací to přeci neumíme. Nebo umíme, ale pro jiné zájmové skupiny. Za lidi bez domova tu snad nikdo vlivný "nekope". Občas se tedy objeví empatický podnikatel, který se do této aktivity pustí, co vím, tak nejvíc se povedl parník na Vltavě. Ale ne každým městem teče řeka Vltava.

Česká republika je podle mého pozorování specifická ještě něčím dalším, co se týče bydlení, a to tím, že je tu hodně seniorů, kteří žijí ve velkých bytech či domech, odkud "mladí vylétli", a senior zůstal sám. Teď asi vstupuji na tenký led, mohl by se spustit povyk, že snad navrhuji nějaké znárodňování, to bych si samozřejmě netroufla. Jen vidím, jak třeba moje matka, i její sousedka, vdovy, žijí ve velkých panelákových bytech a nikoho k sobě nevezmou, protože je k tomu netlačí ekonomické důvody, další člověk by byl zřejmě spíš na obtíž. "Nebudu už přeci dalšímu chlapovi vyvářet a prát fusekle", říkají. Přitom jsou osamělé, a snadno nalítnou kdejakým šmejdům, kteří jim nabízejí předražené zboží, protože jsou rády, že přišel někdo na "kus řeči"... Takhle si tu žijeme.

Jedna taková vdova jednou jednoho osamělýho mužskýho k sobě vzala, vyprávěl mi to spolužák Pavel, toho času bezdomovec, kterého jsem potkávala na ulici cestou do práce. Jeho příběh zněl asi takto: když jsem přišel o byt (chlastal, přišel o práci a odešla od něj žena), tak jsem šel nejdřív do Prahy, seděl jsem na lavičce na náměstí, šla tudy stará paní, kterou jsem pozdravil: "Pochválen buď Ježíš Kristus", najednou mě to prostě tak napadlo, a ona si ke mě přisedla. Dali jsme se do řeči, a ona si mě  vzala k sobě domů.

Dělal jí garde, chodil nakupovat, svěřila mu i platební kartu. Jejich soužití v důvěře fungovalo snad několik měsíců či let, než paní onemocněla, musela do nemocnice a zemřela. Dědicové z řad příbuzných chtěli byt, takže Pavel šel zas na ulici. Přežíval takhle nějaký čas, chvíli i na ubytovně, ale ten chlast, a už žádná zachraňovatelka na obzoru. K mámě se vrátit nechtěl, asi se styděl, že je jako jeho otec, alkoholik. Časem sice přišel k penězům z dědictví právě po své mámě, ale už to neuměl začít žít jinak a na ulici i zemřel. Snad v 55 letech. Parte nikde neviselo. Konec příběhu znám jen díky srazu spolužáků, kde jsme celý příběh dali dohromady.

Nejsem sociální pracovnice, lékařka ani farářka, jen jsem se v jednu chvíli nechala přemluvit ke vstupu do komunální politiky, kde by mě zajímaly právě takovéto sociální otázky, ale to nevyšlo, asi proto, že jsme byli příliš noví a moderní.

A tak se tu jako blogerka můžu veřejně zamyslet, z pohodlí svého domova. Tepla a dostatku jídla. Neumím hýřit, když jiní trpí. A oslavovat dnes ani není co, každý žije jak umí. A žít budeme dál, ať je rok ten či onen.

A třeba se jednou naše demokracie změní z individualistického kapitalismu protknutého ještě zbytky socialismu (kdo získal bydlení v dřívějších časech, ten se má), mladá a střední generace to má dnes těžké, zavazovat se bankám hypotékami není ideální řešení. Chybí tu prostě dostatek sociálního bydlení.

Jedinou zemí, kde bezdomovectví v EU klesá, je zřejmě právě jen Finsko. Vskutku moderní sociální stát, kde mě osobně dává smysl, jak je nakládáno s veřejnými penězi.

Co říkáte?