Školství na cestě k propasti?

Když Senát vrátil poslancům novelu zákona o pedagogických pracovnících obsahující kariérní řád, nevypadalo to samo o sobě jako problém. Vždyť většina navržených změn je vlastně „ku prospěchu“ učitelů. Přece mají dostat víc peněz!

Jenže ve skutečnosti jsou věci poněkud složitější. Navržené úpravy nejsou rozpočtově pokryty. A nejde o malé peníze. Demise ministryně školství Kateřiny Valachové současně vyvolala pochybnosti, zda resort, který se v posledních dvou letech konečně začal finančně vzpamatovávat, svoje tempo udrží a zda se nevrátí do své tradiční pozice otloukánka. Náznaky tu již jsou. Ministerstvo financí ještě za Andreje Babiše předložilo návrh státních financí na příští rok, ve kterém chybí pro školství celé miliardy korun. Mimo jiné na růst platů. Najednou neumějí v Letenské ulici, kde ministerstvo ovládané hnutím ANO sídlí, najít ani 400 milionů pro podporu mimořádně nadaných a na druhé straně i handicapovaných dětí. Což je výdaj daný zákonem.

Učitelé tak stojí před nepříjemným poznáním, že velké naděje, které se po letech zmaru začaly objevovat, znovu pohasínají.

A nejčastější nynější úvahy o školství ve sdělovacích prostředcích zní: Přece není možné řešit všechno jenom penězi. Samotné peníze nám školství nezlepší.

Je to k uzoufání stejná písnička. Dokud bude absolvent pedagogické fakulty nastupovat do nějaké komerční společnosti na obchodní post za třicet tisíc a do učebny ve škole za dvacet a něco málo, tak přece nemůžeme očekávat, že se naše školy zaplní samými nadšenci, kteří z lásky k národu oželí třetinu svého možného příjmu a dají se na psychicky velmi náročnou dráhu učitele. Samozřejmě, že naše školství má řadu problémů, třeba velkou byrokracii, která padá přímo na učitele a zvláště na ředitele, protože si školy nemohou dovolit platit lidi v manažerských pozicích. I kdybychom dokázali veškeré papírování snížit na polovinu, což ve skutečnosti není tak úplně možné, tak pořád budeme mít přetížené ty, kteří by měli především učit nebo řídit školy z pedagogického pohledu. Manažerské obsazení škol ale kolabuje na jednom hlavním problému – na financování. A tak je to se vším a pořád dokola.

Znovu se objevily zástupy mudrlantů, kteří razí podivuhodné heslo „hlavně kvalita“, ale chtěli by to za stejně nebo ještě méně peněz, než kolik nás školství stojí nyní. To je prostě absurdní představa. Stejně jako tvrzení, že ve „školství je peněz dost, jenom jsou neefektivně vynakládány“.

Chvíli to vypadalo, že školství se skutečně konečně stane tématem podzimních voleb, že voličům budou předloženy různé představy, jak s našim vzdělávacím systémem pokračovat a jak ho rozvíjet. Že se konečně střetnou koncepce rozvoje silného veřejného školství doplněného dalšími typy škol na straně jedné a koncepce upřednostnění soukromého zpoplatněného školství doplněného o zbytkové veřejné školství, jak ho razí například ODS či TOP 09 a v důsledku i ANO na straně druhé.

Nyní se karta překvapivě rychle obrací. Či snad přesněji je zase školská karta zasouvána kamsi hluboko na samé dno balíčku.

Je to špatná zpráva pro učitele a nepedagogické pracovníky ve školství, protože to je již několikrát vyzkoušená cesta, jak na školství ušetřit. Prostě nejjednodušší je o něm mlčet.

A je to také výzva pro učitele a všechny lidi ve školství, stejně tak i pro rodiče, aby od politiků (včetně mne) chtěli slyšet opravdu konkrétní představy, jak podle nich má školství vypadat a jak má být financováno. Bez toho jsou řeči o budoucnosti našich dětí a společnosti jenom prázdná slova.