Striptýz v národním divadle

Veřejně známe osoby, kterých si vážím ( jako je Václav Cilek či Václav Větvička) nebo i známé osoby, kterých si vůbec nevážím ( jako je Tomáš Chalupa  nebo Jan Stráský) vytvářejí v mediích dojem, že co se týká  péče o    Národní park Šumava existují dvě koncepce,  které se zde střetávají. Obě údajně mají své zastánce i odpůrce a v národním parku je třeba hledat kompromis. Ne, že bych nestál o diskusi a měl něco proti kompromisu. Jsem si ostatně vědom, že nejlepší řešení vznikají v rámci dialogu. Jsou ale věci, které se rozumí sami sebou a diskutovat o nich je kontraproduktivní. Příklad?

Ředitel/ka mateřské školy má jistě vychovávat děti k čistotnosti. Pokud ale bude špinavé ruce řešit pomocí elektrošoků, asi nepůjde o zajímavý střet názorů s těmi, kdo tvrdí, že je to svinstvo.

Ředitel/ka národního divadla se má jistě starat o atraktivitu umění a vysokou návštěvnost. Pokud ale bude mít místo Janáčka na repertoáru pouze striptýz, nepůjde asi o podnětnou inovaci. Pravdu budou mít ti, kteří tvrdí, že striptýz patří jinam.

Pokud nastoupí bez výběrového řízení ředitel Národního parku Šumava a tvrdí, že je třeba kácet, kácet a kácet, a to i za cenu zničení samé podstaty parku, tj. bezzásahových území, pak tady něco nesedí. Pokud proti tomu stojí vědecká fronta reprezentovaná Stínovou vědeckou radou Národního parku Šumava, pak jistě nejde o střet dvou koncepcí , ale o naprosté nedorozumění. Či spíše neporozumění základním principům národních parků ze strany sučasného vedení.

Ano, samozřejmě - je možné se na Šumavě chovat jako v hospodářském lese - je to státní majetek. Ale pak nepůjde o národní park.

Ano , samozřejmě, je možné chodit do národního divadla na striptýz a třeba i na travesti show. Pak to ale nebude národní divadlo.

A konečně – umím si představit i mateřskou školku, kde jsou děti vychováváni za pomocí elektrošoků. Třeba v Severní Korei.