Rýč

V kontejneru na železný šrot jsem objevil rýč bez násady. Starý, železný, těžký, ručně kovaný rezavý rýč. Vytáhl jsem ho a tím zachránil před jistou smrtí roztavením ve vysoké peci.

Poskytl jsem mu násadu ze starých vidlí a tím mu vdechl nový život. Rozhodl jsem se tuto chloubu kovářské práce věnovat organizaci Veronica, kde pracuji. Na dvoře máme totiž kompost, který slouží k recyklaci bioodpadu. A občas je ho třeba přeházet.

Ráno jsem nastoupil do autobusu MHD IDS JMK (městská hromadná doprava jako součást integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje) v doprovodu rýče, a velmi jsem se divil, jak tato skutečnost může jinak zasmušilé občany rozvrkočit. Soused, se kterým často jezdím stejným spojem, mne zpovzdálí varoval slovy: „Pozor, to je nebezpečné!“„Jak to?“ opáčil jsem. A on na to: „No pozor, to je na práci!“

Jeden neznámý mladík se psem mne oslovil s pohledem upřeným na můj nástroj: "Zdravím vás pane! Tak do koho budete dneska rýt?!“ Babička se šátkem mínila, že jedu obhospodařovat zahrádku slovy: „Tak myslíte, že už přišlo jaro ?“ Při přestupu na tramvaj mne oslovil jeden známý: „Tak to máš na ty zaryté komunisty?“ Přešel jsem to mlčením. Dalšího spolucestujícího rýč inspiroval ke zvolání: „Hele – muž který sázel stromy!“ „Ne, ne, to je ryč - men!“ mínil jeho vtipný soused. „Mýlíte se oba“ odvětil jsem jim: „nesu si ke svačině porýč“.

Nakonec nástroj spolu se mnou dojel spokojeně až do Ekologického institutu Veronica, kde se ihned pustil do přehazování kompostu. Mimo jiné díky tomu, že veškeré biologicky odbouratelné odpady končí ve dvou kompostérech, může si naše organizace s dvanácti zaměstnanci dovolit ten přepych – mít jen jedinou 110 - litrovou nádobu na směsný odpad pro celý dům.