Poslanecký mandát vzešlý z voleb není vázaný na stranu, za kterou byl poslanec zvolen. V průběhu své činnosti v parlamentu může založit novou stranu ( např. LIDEM) a pak do ní vstoupit. Proto je třeba dávat pozor nejen jakou stranu volíme, ale koho na kandidátce volíme.
Spousta lidí se rozhodla nevolit komunisty a pak je zvolí. Jenže třeba v jiné straně. Je třeba si zopakovat slova Karel Čapka z eseje Proč nejsem komunistou. Čapek zde píše:„Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc.…nikdo snad vážně netvrdí, že masy budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko tvrdším a bezohlednějším smyslu než stranící jiných barev. Tvrdá je řeč komunismu; nemluví o hodnotách soucitu, ochoty, pomoci a lidské solidarity; praví sebevědomě, že není sentimentální …věří-li komunismus, že věšet a odstřelovat lidi za jistých okolností není nic vážnějšího než pobíjet šváby, pak je to něco, čemu nemohu rozumět.“
Mladí lidé to již nezažili a tak je třeba jim to připomínat. Propagovat komunismus spolu s fašismem je dle zákona protiprávní. Proto nemohu volit nikoho, kdo byl či je komunistou. Proto by se měli zamyslet všichni ti, co se chystají volit Zemanovce, Babišovce a Bobošíkovce. A ti co volí Filipovce, ti už se vlastně rozmysleli.
Nemyslím, že by bylo nutno komunisty stále pranýřovat, za to, že byli komunisty. Je pro mne samozřejmě nepřijatelné, pokud se někdo nekriticky hlásí k ideologii a praxi minulého komunistického vládnutí. A takové je třeba nevolit. Myslím si však, že se hodně diskutovalo o tom, v čem komunisti selhali (rozkradení majetku, perzekuce, vězení, želená opona) nebo kde jejich ideologie byla úchylná (plánované hospodářství, řízené ceny). Problém je, jak správně říká Václav Bělohradský - s komunisty jsme nepolemizovali v oblastech, kde měli pravdu. Nebo snad není pravda, že nás západní velmoci prodali Hitlerovi, nebo snad není pravda že Pinochet za podpory USA nechal v Chile postřílet tisíce nevinných lidí, nebo snad není pravda, že dlouhodobá nezaměstnanost je zhoubná pro jedince i společnost... S komunisty prostě už nepolemizujeme a tím jim umožňujeme, aby byli tím co jsou.
Jak říká Milan Zelený v eseji O vztahu k pravdě: „Dnes, v srdci střední Evropy, přišli někteří mazaní a sebepomazaní na tu nejjednodušší formuli politické moci: pravdu není třeba respektovat, stačí ji ignorovat. Není již třeba zavírat, popravovat, překrucovat či cenzurovat. Kritiky lze ignorovat asi tak jako brblání, mručení či říhání u stolu. Každý si může říkat, co chce, jestliže nikdo neposlouchá.“ A já k tomu jen podotýkám, že bez dialogu není demokracie, a vzhledem k tomu, že dnešní politický dialog se změnil v mimoběžné promluvy, začíná vážně kulhat i naše demokracie. A na závěr znovu připomínám Čapkova slova: „Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, shody a spolupráce;“
