„Tak nám zabili suverenitu,“ řekla posluhovačka. „Kterou suverenitu, paní Müllerová?“, otázal se Švejk . „Já znal dvě. Jedna vyplývá z ústavy a druhá byla politická strana na obranu zájmů České republiky a jejich občanů." Pokud si dosadíte za posluhovačku našeho prezidenta a za Švejka typického českého občana, tak máte v kostce diskusi, která na toto téma u nás probíhá.
Ve skutečnosti , jako na každém šprochu, je i tady pravdy trochu. Lisabonská smlouva, která právě vstoupila v platnost, mění naše postavení v Evropské unii. Podle smlouvy se snižuje váha českého hlasu v Radě EU z 3,5% na 2%. V situaci, kdy jedna ze dvou nejsilnějších stran má mafiánský způsob řízení a vůbec se tím netají (kmotři, velrybáři...), tak jsem nesmírně rád, že jsme přišli o část suverenity. Jediný optimismus, který v sobě živím například ve věci omezení hazardu a kouření čerpám z toho, že snad konečně bude přijata nějaká (jistě nenáviděná) směrnice v Bruselu, která tyto dvě hydry určitým způsobem omezí. Český parlament v tomto ohledu již opakovaně zklamal. Ono je totiž snadnější lobovat za svobodu pro gemblery a nesvobodu pro nekuřáky v Praze než Bruselu.
Smlouva zvyšuje úlohu Evropského parlamentu - jediného přímo voleného demokratického orgánu EU (např. čerpání strukturálních fondů). Smlouva nezakládá vznik jednotné evropské policie, ovšem na druhé straně celkem rozumě posiluje pravomoci Europolu. Smlouva zavadí nově pravomoci EU v oblasti energetiky. A po různých tahanicích s Ruskem o plyn a ve světle nových skutečností o vlivu člověka na globální změny klimatu říkám- to je dobře.
Lisabonská smlouva zavádí institut evropského ministra (ministryně)zahraničních věcí. To je samozřejmě taky dobře, protože rotace členských států, které v půlročním cyklu tuto roli suplovaly, nebyla šťastná. Česká republika to dovedla do stádia frašky.
Smlouva také upravuje ochranu mořských biologických zdrojů v rámci společné rybářské politiky a stanovuje se zde společná obchodní politika, což je u sdružení států, které zbouralo své vnitřní hranice asi pochopitelné. Smlouva umožňuje EU prosadit třeba přísnější ekologické limity a to i proti vůli České republiky. A jako ateista říkám - chválabohu.
Smlouva se netýká prezidentských dekretů (nešťastně přezdívaných jako Benešovy) už z toho důvodu, že všechny dekrety prezidenta Beneše byly později schváleny legitimně zvoleným parlamentem, takže se vlastně jedná o zákonné normy, součást české legislativy. EU nemá žádné právo měnit legislativu členského státu, pokud sám členský stát nepřipustí, že je legislativa EU nadřazena v té které oblasti legislativě národní. V oblasti majetkové není legislativa EU nadřazena legislativě členských států a už vůbec ne retrospektivně (článek 345).
Smlouva jednoznačněji než předtím upřesňuje oblasti, kde je unijní právo nadřazeno národnímu. Další změny v této oblasti jsou možné jen jednomyslným schválením všech členských států. Je třeba zdůraznit, že v této oblasti smlouva nezavádí většinové hlasování, ale připouští jen jednomyslné rozhodnutí všech členských států. Česká republika tedy nemůže přijít o žáadnou další pravomoc, pokud se jí sama dobrovolně nevzdá. Podle lisabonské smlouvy ale může každý členský stát (tedy i ČR) z unie vystoupit. Což předchozí úprva neumožńovala.
O byrokracii, naší ani té evropské nemám iluze. Ostatně na moji stížnost odpověděla Evropská komise až po roce a půl a to až na přímý zásah euroombudsmana. To se velmi podobá rychlosti, jakou funguje naše státní správa. O parlamentu, ať už tom našem nebo evropském také nemám iluze. Ostatně i v tom evropském jsou komunisti a jiní extremisti. Ale tyto strany tam nehrají takovou ropuchu na prameni ( ropuchy promiňte) jako komunisti u nás, kteří znemožňují v parlamentu vytváření slušnějších koalic.
Suverenitu nám, pani Müllerová, nezabili. My jsme se jen jedné její části dobrovolně a po zralé úvaze vzdali ve prospěch celku. Ostatně části suverenity se vzdáváme každou mezinárodní smlouvou. Sdílení suverenity v rámci EU se mi zdá smysluplnější než podepsání smlouvy o radaru, který ( jak se ukázalo) nikdo nepotřebuje.
