Občanská společnost v demokracii a občanská demokratická strana

Strana, která zaslouženě, ale přeci jen trochu opožděně, odchází na smetiště dějin, má v názvu dva pojmy, které já vidím jako klíčové a nerozlučně spjaté. Totiž občanství a demokracii. Přesto měla tato strana s jejich naplňováním obrovské problémy.  

„...Klaus řekl, že občanské iniciativy jsou nesprávné, že lidi, které nikdo nevolil, nemají právo do ničeho mluvit. Nechtěl se s občany dělit o vládu. A přitom mu vůbec nevadilo, a dodnes nevadí, že ve skutečnosti řídí stát jiní nevolení: vekslácká oligarchie...“ Myslím, že tímto bonmotem to vystihl režisér Jiří Menzel nejlépe (Čeledíni mezi námi, MFD 3. srpna 2013). Když jsem o odporu našeho exprezidenta k občanským sdružením mluvil s jedním profesorem politologie z university v Minessotě, řekl mi: „Tohle jsme u nás v USA řešili už v devatenáctém století. Kdyby nebyly občanské iniciativy, měli bychom u nás dodnes otroctví.“ Myslím, že ke skutečné demokracii občanské iniciativy a sdružení občanů nerozlučně patří.

Podíváme li se na věc hlouběji, přijdeme na to, že v běžném životě do politických rozhodnutí zasahují i jiné nevolené, ale velmi dobře organizované struktury. Vezměme třeba hypotetický případ stavby megaskladiště u malého města. Pomineme-li otevřenou korupci, tak firma usilující o skladiště má dostatek peněz a lidí, aby mohla starostovi a zastupitelům předkládat různé projekty, varianty územního plánu a návrhy řešeni. Může pořádat semináře, pracovní obědy a výjezdy do zahraničí. Občané, kteří sklad nechtějí, chodí do práce, starají se o rodinu a dům, moc peněz nemají a (na rozdíl od expertů najatých firmou) problematice územního plánu, posuzovaní vlivu na životní prostředí a právním aspektům povolení stavby vůbec nerozumí. Jsou tedy zjevně v nerovném postavení. Ale v okamžiku, kdy se obrátí na nevládní organizace, aby jejich zájmy zastupovaly, anebo jim pomohly, vyskakují obránci zastupitelské demokracie a za zpěvu chorálu “Kdož sú volení straníci„ začnou vymítat ďábla nevolených občanských sdružení.

Podívejme se také třeba do parlamentu. Zde operují nejen poslanci, ale díky neexistenci zákona o lobbingu i zaměstnanci tabákových firem, kteří zde lobují pod hlavičkou poslaneckých poradců. Přesto že 80% občanů si přeje zákaz kouření v restauracích, přesto že i 50 % kuřáků s takovým opatřením souhlasí, poslanci ani na třetí pokus nebyli schopni tento zákaz prosadit do zákona. Je to proto, že o osudu takových zákonu spolurozhodují nikým nevolené tabákové firmy už tím, že vyvíjejí na poslance tlak. A to můžeme vynechat spekulace o tom, zda tabákové firmy sponzorují volební kampaně oblíbených stran nebo ne. Je zajímavé, že v tomto případě strážci politické regulérnosti z řad občanských a demokratických nevykřikují: „Pryč s nevolenými“.

Jeden senátor za ODS poznamenal , že se ekologické nevládní organizace nemohou divit, že jim ministerstvo životního prostředí nedává žádné peníze, když jej pořád kritizují a pořád proti něčemu protestují. Myslím, že to je naprosté nepochopení. Demokracie bez kritiky a bez protestů, je jako řeka bez břehů. Například v akademické sféře je běžné, že oponent práce je placen právě proto, že ji kritizuje ba dokonce někdy i zavrhuje. Snahou o odstavení kritiků pošlapávají občanští demokraté také svoje demokratické krédo. Občanská sdružení jsou důležitou součástí společnosti a na rozhodování se opravdu podílejí a je to tak správně. I v běžném živote se většina rozhodnutí koná bez voleb a dokonce i bez politiků. Nebo snad máte pocit, že o tom kam pojedete v létě na dovolenou nebo zda pomůžete handicapovaným mají rozhodovat politici ?

ODS, která svojí protiobčanskou a protidemokratickou rétorikou, a také skutky, udělala ve společnosti velké škody, nyní volá po návratu Václava Klause do svých řad. No, nic lepšího si ani nelze přát. Exprezident by si tak mohl ke svým rolím zakladatele strany a čestného předsedy přidat ještě i roli jejího hrobníka. A modrým chilským perem podepsat její rozpuštění.