Jak přiléhavě podotknul na jedné besedě o Šumavě divadelní kritik prof. Vladimír Just, podařilo se vytvořit dojem, jako by ředitel Národního parku Šumava měl být hodnocen podle toho, jak úspěšně bojuje s kůrovcem. Je to stejné, jako by ředitel Národního divadla Praha měl být hodnocen podle toho, jestli je na záchodcích dostatek papíru. Ve skutečnosti ale ředitel národního parku musí být hodnocen podle toho jak chrání přírodu a ředitel národního divadla za to, jak hodnotný má repertoár.
Šumava patří mezi nejcennější části českého přírodního dědictví. Bohatá rašeliniště, pralesovité porosty horských smrčin a bučin i ledovcová jezera tvoří pestrou mozaiku unikátních přírodních biotopů. Vyskytují se zde desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů, například rys ostrovid, tetřev hlušec, puštík bělavý či rosnatka anglická. Mimořádnou hodnotu má rovněž i pohoří jako celek: tvoří největší souvislý komplex lesů ve střední Evropě, nazývaný její zelenou střechou. Posláním národního parku je chránit přírodu a přirozený vývoj ekosystémů, umožnit poznání přírody lidmi formou šetrné turistiky, zajistit vědecký výzkum a vytvořit podmínky pro prosperitu místních obcí. V posledních několika letech přitahuje pozornost veřejnosti spor o zásahy proti kůrovci. Ano ředitel parku nesmí dopustit, aby se kůrovec dostal do hospodářských lesů mimo park (taky se to zatím nikdy nestalo), ale to je samozřejmost - asi tak jako je samozřejmost, že v národním divadle budou čisté hajzlíky a bude tam dostatek papíru.
Národní parky (pokud jsou to opravdové národní parky) se všude na světě vyznačují tím, že se v nich ponechává veliký prostor přirozenému vývoji. Přitom je samozřejmě dost velká část věnována i rekreaci, sportu a poučení veřejnosti. Tyto plochy mohou být i docela velké, ale neměly by přesahovat 20% rozlohy parku. Většina území, typicky 75 % rozlohy parku nebo i více, by měly být oblasti, kde probíhají přírodní procesy. Nezajímavější a nejvelkolepější jsou procesy, které souvisejí s obnovu horského smrkového lesa. Smrk ztepilý a lýkožrout smrkový jsou dva organismy, které se na Šumavě vyskytovaly dávno předtím, než tam přišel první člověk. Jejich vzájemné soužití bylo soužití hostitele a parazita (parazitoida) a logicky se pohybovalo v různých oscilacích, kdy nepochybně velké plochy horských smrčin podlehly gradacím kůrovce a po mnoha letech opět zarostly smrkem. Toto přirozené „přetahovaní“ bylo narušeno až příchodem člověka, který stromy prohlásil za svůj majetek a začal je proti kůrovci bránit. Nejčastěji tím, že je vykácel a odvezl. Tato praxe se stala druhou přirozeností a spousta lidí se velice diví, že to může být i jinak. Může a musí. První zóna, bezzásahová oblast Šumavy, to je to jeviště, na které pozorujeme přírodní procesy. Pokud toto zlikvidujeme, přijdeme o národní park. Je to stejné, jako bychom v národním divadle zrušili jeviště a místo toho udělali bar. Budova by zůstala, dokonce bychom to mohli nazývat národní divadlo, ale byl by to národní bar.
