Kůrovec versus sopka

V roce 1883 vybuchla na indonéském ostrově Krakatoa sopka. Kameny létaly až do vzdálenosti 35 kilometrů od ostrova. Hluk byl tak silný, že ho slyšeli i ve vzdálené Austrálii (3200 km). Sedmdesát procent ostrova zmizelo pod vodou. To, co zbylo, nebyl nádherný ostrov Krakatoa pokrytý kobercem tropického rozmanitého pralesa. Byla to jen kupa lávy, tufu a sopečného popela zcela bez života. Proto ho nazvali jiným jménem – Rakata.

Po šesti měsících byl na ostrově pozorován první život. Vítr sem zavál pavouka na vlákně, kterému se u nás říká babí léto. V následujícím roce se na ostrově objevily první sinice, jejichž spóry sem zavál vítr. V dalších letech se vyskytly první rostliny, jejichž semínka sem doputovala pomocí větru či vody. Už po šesti (!) letech výzkumníci konstatovali, že ostrov je plný života, a to přesto, že se ani zdaleka nepodobal ostrovu Krakatoa. Objevil se první varan, který zřejmě připlul na nějakém kmeni z Jávy. Po třiceti letech byl ostrov pokryt souvislou vrstvou zeleně od pobřeží až na vrchol sopky. V roce 1933 (tedy 50 let po výbuchu) bylo na ostrově objeveno přibližně tisíc druhů živočichů a několik set druhů rostlin. Dnes, po téměř 130 letech, je ostrov opět pokryt porostem deštného lesa a jen občas tropický liják odhalí pod nárostem vegetace zuhelnatělý kmen, který připomíná sopečnou událost. Tomu, kdo pozoroval ostrov při výbuchu a krátce po něm, muselo nutně připadat, že jde o katastrofu, která zde znamená totální konec života. Popis výbuchu sopky také inspiroval Karla Čapka při psaní románu Krakatit. Přesto (a nebo právě proto), že člověk neudělal pro obnovu rozmanitosti přírody na tomto ostrově vůbec nic, je dnes ostrov opět malým rájem na Zemi. (Zdroj: Aleš Máchal a kol.: Úvod do environmentální výchovy a globálního rozvojového vzdělávaní. Brno, Lipka 2012)

Člověku, který nezasvěceně pozoruje gradaci kůrovce na Šumavě, musí z počátku připadat, že se jedná o malý konec světa. Světa, jak ho léta znal. Ve skutečnosti ale jde o drobnou událost, která nesnese srovnání ani s výbuchem sopky a co do ničivých účinků na přírodu nesnese srovnání ani s devastační činností člověka (například povrchové hnědouhelné lomy). Také na Šumavě lidská činnost pozměnila většinu lesních porostů (právě vyjma těch mediálně propíraných horských smrčin, které jsou přirozené). Lesníci tvrdí, že dovedou zastavit gradaci kůrovce a lesy na Šumavě vrátit do přírodního stavu rychleji a lépe než to dělá kůrovec. To asi nebude pravda, když sám kůrovec (lýkožrout smrkový) je součástí tohoto přírodního stavu. Ekologové tvrdí, že je potřeba ponechat dostatečně velký bezzásahový prostor pro přírodu a kůrovce tlumit jen na jeho okraji, aby se nedostal do hospodářského lesa. Ochránci přírody jsou osočováni z toho, že chtějí všechno ponechat přírodním procesům: ať si vezmou kus pole a počkají si, až tam bude prales a divočina. Jak ukazuje příklad ostrova Rakata - toto je samozřejmě možné, ale bude to trvat třeba sto až dvě stě let (nejsme v tropech, že!). Zdroj : R. J Whittaker,. ed. : Island biogeography: ecology, evolution and conservation. Oxford, University Press. XI, 285 s. 1998. A proč tak dlouho čekat, když kůrovec je schopen v horském lese, člověkem částečně přeměněném, vytvořit divočinu za pár desítek let.

Ostrov Krakatoa/Rakata ukazuje, že divoká příroda se nedá vypěstovat. O tom svědčí i článek Michala Wiezika, popisujíc nešťastný pokus vytvořit prales v Nízkých Tarách lesnickými zásahy. http://wiezik.blog.sme.sk/c/289289/Neblahy-osud-pralesa-v-aktivnej-starostlivosti.html. Divoká příroda vznikne všude tam, kde do ní člověk přestane strkat prsty.