Říká se, že první dojem je nejsprávnější. Později se už jen člověk nechá zmást různými vedlejšími efekty. První dojem bývá ale někdy ošidný.
Před lety jsme se přestěhovali do okrajové části města. Vzhledem k tomu, že nemáme auto, jezdil jsem od začátku do práce městskou hromadnou dopravou. Hned při jedné z prvních jízd do autobusu přistoupil člověk, který na první pohled připomínal smrtku. Zapadlé oči, neznatelná svalovina, plandavé kalhoty - zkrátka chodící kostra. Chyběla jenom kosa. Politoval jsem ho. „Tebe asi dlouho potkávat nebudu“, pomyslel jsem si. Uplynulo dvacet let a ten člověk jezdí stejnou linkou pořád dál. Mezi tím už mnoho občasných spolucestujících opustilo tento svět, i když vypadali celkem dobře. On vypadá pořád stejně. Nevím jak se jmenuje, ale říkám mu Kostra. Zdravíme se pokývnutím bez úsměvu. Nikdy jsem ho neslyšel promluvit.
Až jednou… Mrzlo až praštělo. Na refíži, kde přestupuji, jsme stáli jenom tři. Mladá krásná slečna, Kostra a já. Slečna kouřila cigaretu a pak ji obloukem odhodila před přijíždějící tramvaj. „Tohle byste neměla dělat, slečno“ řekl Kostra. Nevím, jestli bylo míněno to kouření, nebo odhazování cigarety. Asi oboje. Změřila si ho pohrdavým pohledem a procedila: „Podívejte se radši na sebe, dědo“. A pak oba nastoupili do tramvaje číslo 6 s nápisem Ústřední hřbitov. Raději jsem počkal na sedmičku.
Dědu potkávám pořád, ale tu slečnu už jsem nikdy neviděl.
