Návštěva posilovny aneb Arnold ani Sylvester ze mě nebude

Prázdniny, konec mučení začíná "dovolená". Je léto už v zimě jsem se rohodl že začnu pracovat na své postavě a po týdnu úmorné dřiny (každý večer tak 20 kliků) jsem se rozhodl že do léta času dost a mou přípravu na léto ještě trochu odložím.  

Den letěl za dnem a než jsem se nadál bylo tu léto. Venku se začali ukazovat polonahé slečny na koupalištích se váleli kolikrát i úplně nahé slečny a mezi nima takový zahalený střízlík. Já. Trouchu jsem s tou přípravou zaspal. Hned večer jsem se do přípravy vrátil (20 kliků a šel jsem spát). Vydrželo mi to celkem dlouho tak zhruba no dobrejch -- 5 dní. Poté jsem si řekl že to přijde samo. Čekal jsem čekal, ale stále to nepřicházelo.
 
Když přišel kamarád se spásnou myšlenkou. Půjdeme do posilovny. Koupil jsme si časopis s nejrůznějšima cvikama a doma (potají abych nebyl za blbce) začal trénovat. Po týdnu jsem měl vše perfektně nacvičené a rozhodli jsme se vyrazit směr posilovna. Cestou jsme si s kamarádem naordinovali pondělí středa pátek po hodině a půl a plni elánu vstoupili do dveří. Za pultem stála paní která vypadala jako masová mlátička a kdyby mi jednu vrazila tak bych se našel asi až po týdnu. "Ty krávo ta je má" povídám Martinovi. "Viď, a ještě jak má na sobě jenom to tílko" .. "Myslim svaly vole!!" - erotoman. U svalnaté paní jsme zaplatili 55,- a šli do šatny. V šatně jsme při převlékání narazili na chlápka který jenom svým tělěm zabíral 6 skříněk zatím co já 1/2. Nasadil jsme sportovní trenýrky tričko a hurá na stroj.
 
Přišel jsem do velké místnosti kde bylo asi 10 lidí a asi dvakrát tolik strojů a nezpočet činek. Život v posilovně se zastavil a mě připadalo jako kdyby všichni koukali jen na mě. Házim frajerskej pohled a usedám na nejbližší stroj. Posilují se na něm nohy. Martin mi pomohl prolpést nohy tak jak to má být a já začal s tvrdým tréninkem. Dřel jsem jako vůl a zhruba po minutě jsem musel slézt. "Teď ty" Martin se začal smát. "No co nic se nemá přehánět musíme začít hezky pomaloučku" Martin tam byl o něco déle no jo. Přistoupil nějaký trenér s nabídkou že mi dnes pomůže, abych se do toho aspoň trochu dostal. Nejdřív mi dal do rukou činky. I přes svou velice hubenou a velice málo svalnatou postavu jsem si vedl celkem zdatně. Křeče v rukách jsem maskoval ještě křečovitějším úsměvem a čím dál tím více jsem začal prosit o EPO. Nic jsem nedostal . "Pojď na mašinu aspoň si zkusíš něco lehčího ze začátku. Sundej si to závaží a dej si tam to lehčí" … teď nastal asi největší problém. Jenom to závaží co tam ten borec předemnou zvedl asi 35x a poté ho tam naprosto bezohledně vůči slabším navštěvníkům nechal bylo 2x těžší než jsem já. To musim dát přece nebudu za blbce. Snažím se. Pot mi teče z čela. Nevím jestli víc bojuju s tím závažím nebo sám ze sebou. Celý posilvna se baví pohledem na mě a závaží - No prostě za debila. "Se na to můžu vysrat!!!" - opustili mě síly. Přichází Marek a pomáhá mi se závažím. Myslím že jsem mu moc nepomohl spíše než, abych zvedal závaží tak jsem na něj tlačil. Prostě ruce už neposlouchali. Marek mě ještě nutil do nějakých jiných cvičení, ale spíše než bay mě to bavilo tak mě to víc a víc rozčilovalo. Vůbec nechápu jak někdo může tady trávit každý den celé odpoledne a dobrovolně se takhle masakrovat. Po hodině a půl kterou jsme měli zaplacenou jsme se s Martinem odebrali do šatny. Martin se mi smál (protože si mohl dělat co chtěl nikdo nehlídal a dost to flákal zatím co já jsem dřel jak debil a stejně tak jsem u toho i vypadal) že vypadám jako po celodením běhu a to jsme tam prý byli jen hodinu a půl. Když jsme odcházeli museli jsme ještě projít "sportovištěm" a všichni mě zdravili se škodolibím úsměvem. Dokonce i svalnatá paní se usmívala. Cestou domů jsem rozhýbaval své naprosto zničené tělo, ale to nejhroší mě čekal doma. Konkrétně druhý den.
Když jsem se ráno vzbudil chtěl jsem umřít. Člověk by nevěřil kolik svalů má v těle a jak moc ho můžou bolet. Když jsem si sedl na postel prokřupaly mi snad všechyn kosti v těle. Dokonce mě bolí i tváře. Po této zkušenosti jsem došel k jasnému závěru raději budu mít 60 kg a budu vypadt jako z koncentráku než, abych se nechal dobrovolně ničit a ještě za peníze.