Už dost! Nedůstojné otočky s platy politiků musí skončit.

Nejsem příznivcem neustálých zmrazování a rozmrazování platů představitelů státu. Ale vždy mi byla blízká idea, aby platy představitelů státu byly spojovány se zodpovědností za jeho hospodaření.

Platy představitelů státu (poslanců, senátorů, ale také členů NKÚ a dalších státních institucí) byly předmětem politických hrátek už od roku 2006. Na politické scéně se tehdy začaly střídat roztodivné politické subjekty, které vydělávaly na nejrůznějších slibech - většinou takových, u kterých se dobře vědělo, že hned po volbách budou zapomenuty. Nejdříve to byly Věci veřejné s Johnem a Bártou, později SPD a Piráti, ale také ANO, teď aktuálně jakási Přísaha se Šlachtou, který stál za pádem Nečasovy vlády. Pro všechny tyto nové a ideově úplně vyprázdněné subjekty byla témata spojená s platy vítanou příležitostí ke zviditelnění, včetně návrhů na čestné vykonávání funkcí senátorů, stanovení platů představitelů státu ve výši jedné průměrné mzdy a dalších nesmyslů.

Minulé vlády na tuto hru přistupovaly a dokola slibovaly zmrazování platů. Až se zjistilo, že plat uvolněného předsedy výboru na kraji významně přesahuje základní plat poslanců. V tu chvíli došlo v poslanecké sněmovně konečně k dohodě, že se nastaví platový automat pro představitele státu ve výši 2,75 průměrné mzdy za předminulý rok v nepodnikatelské sféře. Tehdejší premiér Bohuslav Sobotka za ČSSD ale vzápětí otočil a prosadil časový harmonogram postupného zvyšování platů, který měl vyústit postupně nejprve ke koeficientu 2,5. Dál situaci neřešil. Když mělo dojít ke skokovému zvýšení koeficientu z 2,5 na 2,75 podle platného zákona, nastal opět řev. To jsem byl již senátorem. Navrhoval jsem tehdy další postupné přibližování dohodnuté hranici 2,75, ale tehdejší levicová většina v Senátu požadovala zastropovat platy na úrovni koeficientu 2,5. Soudci si přitom vždy podle práva u Ústavního soudu vymohli původní trojnásobek. Později přišli Piráti s návrhem, aby poměrovou základnu netvořily platy v tzv. nepodnikatelské sféře, ale aby se jednalo o průměrnou mzdu v celém národním hospodářství. Budiž, to znělo racionálně. Jen jsme Piráty upozorňovali, že situace se může také otočit a platy v nepodnikatelské sféře mohou být významně nižší než průměrná mzda v národním hospodářství.

Současná vláda bohužel v této věci naskočila na populismus vlád předchozích. Pro rok 2022 vymyslela zmrazení platů, v roce 2023 zase vše zůstalo při koeficientu 2,5. V roce 2024 přišla další otočka a v konsolidačním balíčku se platy představitelů státu odvozovaly od platové základny soudců s tím, že platy soudců se snížily. Ústavní soud ale považoval tuto věc za protiústavní a soudcům rozhodl platy navýšit opět na trojnásobek průměrné mzdy a ještě jim zpětně od 1. ledna 2024 rozdíl v platech dorovnat na původní úroveň.

U platů představitelů státu Ústavní soud ponechal časovou lhůtu tak, aby vláda přišla s návrhem, který by vyhověl jeho nálezu a stanovil platy opět ve výši koeficientu průměrné mzdy v národním hospodářství. Obnovení původní výše 2,5 násobku ale znamená navýšit základní plat poslanců a senátorů v průměru o 14 tisíc korun. Jako poslanec a později i jako senátor jsem proti takovému nedůstojnému a fakticky „zbabělému“ počínání vlád vždy protestoval. Nechceme snad vládu, která neplní své sliby a nechá se pouze vláčet veřejným míněním bez jakékoliv konzistence. Vnímám to za větší chybu než přiznat, že představitelé státu nemohou mít plat na úrovni uklízečky, pokud po nich chceme nějaký výkon. Současně se mi ale nelíbí ani to, pokud jsou ve veřejné sféře nastaveny platy na úrovni, která naprosto neodpovídá časové zátěži a nárokům spojeným s těmito pozicemi. O tom, že v některých typech zastupitelských výborů je jediným výsledkem práce pouze předstírání, že se něco dělá, vědí mnozí.

Nejsem příznivcem neustálých zmrazování a rozmrazování platů představitelů státu. Ale vždy mne byla blízká idea, aby platy představitelů státu byly spojovány se zodpovědností za jeho hospodaření. Pokud by se při schvalování státního rozpočtu a jeho plnění politici chovali nezodpovědně, měli by mít stanovené sankce. On by si pak každý poslanec či ministr rozmyslel, zda je lépe přibrzdit ve svých rozpočtových požadavcích, nebo ze svého platit vysoké sankce. Toto pravidlo se objevilo v původním návrhu ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti za vlády Petra Nečase.

Doufám, že současná vláda napříště nebude ve věci platů představitelů státu pokračovat v nedůstojných otočkách let předchozích. To říkám jako končící senátor, který z rozmrazení platů nic mít nebude. Tedy kromě dobrého pocitu z vyslovení pravidla, že platné zákony se mají ctít. Andrej Babiš či Tomio Okamura s jejich populistickými návrhy na letité zmrazování platů (tady je jindy nadužívané slovo populistické zcela na místě) dávají pouze na vědomí, že seriózní politiku dělat neumí.