Světoví státníci by měli více naslouchat svatému otci.

Stále častěji jsme konfrontováni s důsledky válečných konfliktů. Papež Lev XIV. nedávno uvedl, že si „nesmíme zvyknout na řinčení zbraní a obrazy války.“ Velikonoční svátky jsou příležitostí se nad jeho slovy hluboce zamyslet.

Od 28. února zuří drama války na Blízkém Východě. V posledních letech se situace s válečnými konflikty začíná opakovat. Napřed se pojmenuje nepřítel, který je naší bezpečnostní hrozbou. Posléze probíhají nekončící jednání. Světoví státníci se přitom rádi ukazují coby spasitelé lidstva. Výsledek těchto procedur je obvykle vždy tentýž. Vyšlou se rakety na nepřítele či soupeře s představou rychlého ukončení konfliktu. Většinou ale takový krok rozpoutá další, nikdy nekončící války.

Papež Lev XIV. ve své pravidelné promluvě nedávno uvedl, že si „nesmíme zvyknout na řinčení zbraní a obrazy války“. Bohužel takové obrazy vidíme dnes a denně ve všech zprávách. Neustále mluvíme o zbrojení, vypočítáváme, kolik procent HDP na na něj vydáme. V USA již přejmenovali resort obrany na ministerstvo války. Války jsou v centru pozornosti médií. Jednou je to agrese Ruska na Ukrajině, konflikt v Sýrii, podruhé válka proti narkomafii a potřetí válka na Blízkém Východě, která má ovšem potenciál světového konfliktu se vším, co takové konflikty v minulosti provázely. Musíme být určitě odolní a připravení, ale řinčení zbraní, výhrůžky devastací nikdy nevedly k nějakému mírovému řešení, ale naopak rozpoutávaly ještě větší konflikty.

Blížíme se k vrcholu velikonočních svátků, kdy na sebe Kristus vzal bolest a hřích tohoto světa. Kéž by tyto svátky vedly světové politiky k prozření, nikoliv ke snaze za každou cenu vítězit, ať se oběti počítají ve statisících nebo milionech. Války jsou vždy selháním politiků. I válka na Blízkém Východě je bohužel selháním konkrétních osob. Snad tato poslední přispěje k tomu, aby se slovo mír navrátilo do našeho slovníku bez nějakých úsměšků či reziduí jeho pokrouceného významu z období studené války.

Velikonoce se nesmí brát pouze jako první ozvěny jarních měsíců, lidová tradice, ale jako vážné zamyšlení o smyslu lidského bytí. Pán nás přece nestvořil primárně kvůli zabíjení, kvůli eliminacím ostatních. Náš život je zřejmě i v optice dalších galaxií jedinečný. Jedinečné jsou naše osudy. Jedinečná je i naše odpovědnost za žití na zemi. Vše se začíná stále více ideologizovat. Přirozená starost o náš životní prostor už se stala ideologií stejně jako se ideologií stávají i tzv. geopolitické pohyby. Měli bychom se všichni vrátit na „zem“ a začít brát ideologii, ale ostatně i víru jako inspiraci, nikoliv jako nástroj vedoucí k nenávisti, válkám a zabíjení.