Přesvědčivé vítězství AfD v zemských volbách není překvapivé. Bohužel

Verbální útoky na voliče protestní strany, která získala v Sasku-Anhaltsku téměř 44% hlasů při volební účasti přesahující 76%, nemohou vést k ničemu dobrému.

Politický mainstream s oblibou nálepkuje ty, kteří kritizují Evropskou unii, nezvladatelné migrační problémy i stále plíživější přesun rozhodovacích pravomocí do Bruselu, jako populisty, pravicové extremisty. Činí tak s oblibou i u pro mne nepříliš sympatické strany zvané v překladu „Alternativa pro Německo“. Sympatie či nesympatie k tomuto protestnímu politickému proudu by ale neměla vyústit ve snahu takovou politickou alternativu pronásledovat, zakázat či její voliče neustále častovat nějakými odsudky. To totiž nikdy nikam nepovede. Čím více se bude tzv. tlačit na pilu, tím silnější odezvu u voličů taková strana může mít. Existuje vždy tendence přiklonit se k tomu, u něhož se přece jen oprávněná kritika již propojuje se záměrnou šikanou.

Voliči nejen v Německu, ale minimálně všude v Evropě volí toho, kdo v jejich očích dokáže sliby přeměnit ve skutky. Kdo dokáže zlepšit veřejné služby, obnovit pocit bezpečnosti a kdo dokáže zajistit podmínky pro aktivní a smysluplný život občanů. Nikoliv toho, kdo jen planě mluví a při převzetí odpovědnosti za věci veřejné vlastně nic pozitivního nečiní.

Vezměme si jen takový evrgreen politického života, jako je zajištění rozumného hospodaření s veřejnými prostředky. Až na výjimky se ve většině evropských zemí hospodaření propadá do stále výraznějších dluhů. Vládní strany přicházejí a odcházejí a nic se fakticky v této věci nemění. Politický mainstream po tolika neúspěších již vlastně schodkové hospodaření a vytváření stále větších dluhů považuje za danost, se kterou se prakticky bojovat nedá. Na jedné straně jsou tu geopolitické zájmy a řekněme i s tím spojené zájmy zbrojařského průmyslu. Na druhé straně neustále se zvyšující požadavky dalších vlivových skupin a k tomu stárnoucí populace. Je zcela evidentní, že snahy o zvyšování příjmů formou hledání nových daní či zvyšování stávajících daní nemohou vést k nějakým pozitivním výsledkům. Existuje jediná alternativa – vrátit se na zem a uvědomit si, že stát všechno zajišťovat neumí a ani nemůže.

Zda je schopna i taková AfD skutečně nabídnout fungující alternativu a účinná řešení existujících problémů, dost pochybuji. To ale neznamená, že je na místě dělat vše proto, aby to ani nemohla zkusit.

Samozřejmě, že tento nový politický proud výrazně zamíchal kartami letité politické praxe v Německu, vytváření různých velkých či semaforových koalic. Až na výjimky spíše tyto koalice selhávaly. V našem zájmu je, aby i v Německu působily silné standardní pravicově konzervativní a na druhé straně i sociálně levicové politické strany.

Sama o sobě kupříkladu snaha AfD vystoupit z evropské měnové unie není nějakým extrémismem či populismem. Před pětatřiceti lety se možný vznik společné evropské měny považoval za spíše pokus těch, kteří stále ještě sní o vzniku politické unie evropských států.
Na euro si občané mnohých států sice postupně zvykli, ale tato již většinově prosazená evropská idea stále nese svá rizika a náklady. Je evidentní, že snahy o odchod z evropské měnové unie bude vždy Evropská centrální banka houževnatě odmítat podobně jako centrální banky v zemích, kde se neplatí eurem, předkládají legitimní argumenty k zachování samostatné měnové politiky. Na obou stranách se totiž bojuje o přežití. A tak je to v celé společnosti.

I stratégové celoněmecké politiky si musí uvědomit, že v Sasku-Anhaltsku přibývá zřejmě stále více těch občanů, jimž se tam nežije snadno. A to je vlastně příčinou a základem neúspěchu tradičních politických stran v těchto volbách.

Poučí se CDU, CSU či SPD z nich, nebo bude opět hledat chyby ve voličích?