POZOR - novela zákona o rozpočtových pravidlech se může stát osudovým omylem

Do novely zákona o rozpočtových pravidlech načetla poslankyně a zároveň ministryně financí Alena Schillerová návrh, který nás dostane do rozpočtové pasti. V případě jeho schválení se může stát osudovým omylem.

Ne nadarmo se říká ministrovi financí, ale vlastně každému ekonomickému náměstkovi či řediteli, strážce pokladny. Jsou to především oni, kteří by měli garantovat, že jimi spravovaná instituce se nedostane do neřešitelných dluhů. S určitými drobnými výjimkami to platilo nejen celých 35 let od devadesátého roku, ale fakticky od chvíle, kdy vznikaly státy, ať již měly jakoukoliv formu uspořádání. I v dobách válek vždy ministři financí upozorňovali na obrovská rizika z nadměrného zadlužování.

V roce 1990 převzal ministr financí Václav Klaus sice v nových podmínkách zcela nepoužitelný rozpočet. Nepřebíral však rozpočet nominálně předlužený. Přes všechny nedokonalosti, které přinesla dnes tolikrát vzpomínaná léta devadesátá, k jejím jednoznačným úspěchům můžeme přičíst i udržení našich rozpočtů v bezpečné vzdálenosti od nějakých dluhových pastí. Vlastně to pokračovalo také v době, kdy Miloš Zeman přišel s teorií vyšších výdajů v době krizí, které by tzv. nastartovaly ekonomiku s tím, že tyto dluhy by se umořovaly v dobách ekonomicky příznivých. I za jeho vlády ty roční schodky, a to zjevně zásluhou opoziční smlouvy, nepřekračovaly řád jednotek či desítek miliard. Ještě na začátku 21. století, kdy nás postihla světová ekonomická krize, by roční schodkové hospodaření přesahující 100 mld. Kč znamenalo jednoznačný pád vlády.

Když do pozice strážce pokladny nastoupil Andrej Babiš, rád se chlubil v zásadě vyrovnaným hospodařením s ambicí dluhy dokonce nejen reálně, ale i nominálně snižovat. To se sice s jednou výjimkou úplně nedařilo, ale v polovině první dekády byly schodky atakující hranici 100 mld. Kč nemyslitelné.

V roce 2018 už nastoupil Andrej Babiš jako předseda vlády. Na pozici ministryně financí jmenoval právničku Alenu Schilerovou, která předtím pracovala na různých pozicích ve finanční spávě. Zpočátku pokračovala ve snaze alespoň nezvyšovat reálné zadlužení. Dokonce v předcovidovém období se povedlo naposledy vykázat drobný přebytek hospodaření veřejných financí.

Pak přišel covid a všechny zábrany padly. Do ekonomiky se valily peníze ze všech stran. Situaci využívali resortní ministři k naprosto nezvládnutelnému zvyšování výdajů. Ministryně financí se v té době změnila v horlivou zastánkyni „pumpování“ peněz do ekonomiky. Výsledek byl nabíledni – mimořádná inflace, která na dlouho znehodnotila bohatství většiny lidí i firem. Samozřejmě s některými výjimkami např. ve farmaceutickém průmyslu.

S odezněním covidu přišla nová, Fialova vláda, s předsevzetím učinit přítrž dalšímu zadlužování našeho státu. Nevíme, jak by to dopadlo, nebýt agrese Ruska na Ukrajině. Ale kdyby neplatí. V rámci možností se vláda odhodlala k prosazení takzvaného konsolidačního balíčku. Mnohé věci nebyly zcela promyšlené; vznikaly ad hoc tlakem jednotlivých stran koalice bez nějakého jasného a srozumitelného zadání. NERV začal teoretizovat a vedle podstatných věcí se utápěl v jednotlivostech, jakými byla např. kritika množství samostatných obcí, jejichž slučování by přineslo „podstatnou“ roční úsporu ve výši asi 6 mld. Kč (!). Konsolidační balíček nakonec přinesl zvýšení daňové zátěže, což se vládě Petra Fialy stalo osudným.

Po volbách přišla vláda současná, složená ze tří koaličních bloků, přičemž jeden, byť ten nejmenší z nich, do vlády přišel se záměrem dosáhnout vyrovnaného hospodaření. Ještě předtím ale v Německu odcházející vláda docela brutálním způsobem těsně před výměnou vládní garnitury změnila ústavní zákon, podle kterého se do dluhových výdajů nezahrnují výdaje v oblasti obranyschopnosti nad 2% HDP, tedy nad podíl, který svého času nastavila Severoatlantická aliance. Budiž. Ale po nástupu Donalda Trumpa bylo vše zase jinak. Původní „scifi“ zvýšení výdajů na obranu ve výši 5% akceptovaly zřejmě v dobré mysli všechny státy aliance. Začalo se mluvit pouze o zbrojení. Bez ohledu na to, že výdaje ve výši 5% HDP na tuto oblast nemůže náš rozpočet prostě vydržet. A ono je z hlediska stavu státního rozpočtu úplně jedno, zda 3,5% půjdou přímo na přímé výdaje do obrany a 1,5% na ty nepřímé jako je výstavba nové vojenské nemocnice či stavba dálnic. Dluh je dluh. Je to, jako kdyby občan neřešil svůj dluh z hypotéky a tvrdil, že vlastně takový dluh je zdravý a ještě dává prostor k dalšímu zadlužování. Pokud by se takto začal chovat, čekala by ho s jistotou exekuce.

Nová vláda toho mnoho naslibovala. Některé sliby prostě náš rozpočet utáhnout ale nemůže a za chvíli by roční schodek vystoupil na půl miliardy Kč. Proto Alena Schillerová přistoupila k tradičně osvědčenému kroku. Přidat do návrhu zákona, který má za úkol implementovat do našeho právního řádu přímo použitelné nařízení Evropské unie, věc, která nás může definitivně přinést do dluhové pasti. Z ní již nebude návratu. Ještě nedávná bojovnice za tzv. pravdivý rozpočet se rozhodla prostě některé výdaje související s infrastrukturou vůbec do rozpočtu nezahrnovat. To je tak absurdní, že vlastně není k tomu, co dodávat. K mému překvapení se někteří tzv. teoretičtí ekonomové jako např. prof. Jan Švejnar snaží tento krok nepochopitelně hájit s argumentací ( a tady musím použít to klausovské slovíčko „falešnou argumentací“) o tom, jak je další zadlužování vlastně dobré v případě, že jde o tzv. ekonomicky návratné investice.

Za chvíli určitě někdo přijde s tím, že by bylo vlastně dobré také nezahrnovat do rozpočtu výdaje na výchovu a vzdělání, protože jde také o návratné investice; další přijdou s tím, že investice do oblasti kultury mají rovněž potenciál přispět k větší kultivovanosti společnosti, což zajisté také přináší i ekonomický užitek, filmaři budou jako obvykle argumentovat ekonomickým ziskem plynoucím rozpočtu z natáčení filmů a za chvíli dojde k úplné demontáži rozpočtových pravidel a vzniku takových dluhů, které již nikdo nikdy nezkrotí a nejen budoucí generace mladých, ale i současná generace starších na to zle doplatí. Pak již nebude cesty zpět.

V Parlamentu se teď projednávají hodně narychlo ušité kontroverzní předlohy zákonů. Některé z nich jdou spíše naproti určitým zájmovým skupinám. I ta mediálně propíraná novela zákona o České televizi a Českém rozhlase není nakonec spojena s takovými riziky jako je tomu v případě pozměňovacího návrhu poslankyně a ministryně financí v jedné osobě, Aleny Schillerové. Pokud bude přijat v podobě, kerou prosazuje paní ministryně, tak se vydáváme na cestu, která se může stát fatálním osudovým omylem.