Papež František odešel ke svému nebeskému Pánu a otci

Na velikonoční pondělí odešel stávající svatý otec František. Byl po dlouhé době prvním z řad neevropských papežů. Za jeho pontifikátu se také výrazně geograficky proměnil kardinálský sbor.

Během mého života jsem zažil dosud pět odchodů papežů. Svatý Jan XXIII. odešel jen o něco málo více než měsíc před mým narozením. Pokaždé byl odchod papeže mimořádnou událostí. Samozřejmě v sedmdesátých letech se komunistický režim o úmrtí papeže sv. Pavla VI. zmiňoval jen letmo. Asi nejvíce jsme vnímali postupný odchod sv. Jana Pavla II., který se stal symbolem konců komunistických režimů a svou autoritou k zásadním změnám ve světě nepochybně dopomohl. U Benedikta ohromila svět i jeho rezignace. Po ní ještě celých devět let trávil svá poslední léta v ústraní. Shodou okolností to byl právě tradicionalistický Benedikt, který se odhodlal k tomuto v dějinách papežství zcela ojedinělému kroku ve svých 85 letech.

Na velikonoční pondělí odešel i stávající svatý otec František. Byl po dlouhé době prvním z řad neevropských papežů. Za jeho pontifikátu se také výrazně geograficky proměnil kardinálský sbor. Uvidíme, jaké důsledky pro volbu příštího papeže tato proměna bude mít. Papež František byl od začátku přijímán především z té více liberální části věřících, ale i obecně veřejností s velkým očekáváním změn, které provede. Nakonec mu slouží ke cti, že zase tolik těch „revolučních“ změn v životě církve neprovedl. S římsko-katolickou církví je to asi podobné jako s geniálním hudebním dílem, jehož interpretace má nějaké tradice. K jejím změnám samozřejmě dochází s postupem doby tak, jak se mění dobový vkus, nástrojové možnosti, ale nějaké neuvážené změny zcela ignorující vžitou tradici ho spíše poškozují.

Jakkoliv se vůbec necítím povolán soudit posuny a změny v církevní praxi, jako věřící jsem vždy vnímal římsko-katolickou církev svým způsobem za instituci přirozeně lpící na tisícileté tradici. To je také i jejím vkladem do životních příběhů mnoha generací. A to se vším dobrým, ale i méně dobrým. Stejně jako i v dalších oblastech života včetně světské moci můžeme nacházet z minulosti věci, které jsou inspirací, ale i takové, které ukazují člověka jako skutečně hříšného tvora.

Na papeže Františka si určitě budeme odnášet převážně dobré vzpomínky. Jeho lidskost, zbožnost a akcenty na životní podmínky chudších vrstev se staly i pro samotnou církev velmi inspirativní do budoucnosti. Uvidíme, zda se jeho nástupcem stane osobnost podobného zaměření nebo nový papež bude ještě více spojován s prvky, které i do dnešních dnů přináší tradiční hodnoty náboženské věrouky.