Odchod pana kardinála Dominika Duky mne hluboce zasáhl

Odešel úctyhodný člověk. Pana kardinála jsem si vždy vážil za jeho statečnost a pevné postoje. V našem mediálním svět nebyly vždy přijímány s náležitým respektem. Ale to je bohužel úděl vzácných lidí a jejich statečnosti.

Málokdy mne v noci napadne pustit televizní přijímač. Dnešního dne k ránu kolem třetí hodiny jsem tak učinil. Zrovna ve chvíli, kdy se objevila ve vysílání České televize „Mimořádná zpráva“. Dominik Duka odešel na věčnost. První spontánní reakcí byl úlek a pocit prázdnoty. Ne nepodobný tomu, který jsem ucítil, když mne opustili moje rodiče a nejbližší příbuzní. Dominika Duku jsem osobně poznal velmi blízko před dvěma léty i v souvislosti s blížícími se stými narozeninami Františka Wiendla, statečného člověka, politického vězně, který v padesátých letech prožil dlouhé roky v komunistickém kriminále za to, že pomáhal k přechodu státní hranice těm, kteří zatoužili po svobodě.

Dominik Duka, sám politický vězeň v osmdesátých letech, jemuž svého času komunistický režim odebral státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti, byl nad jiné povolaným sloužit mši za všechny politické vězně. A to nejen kvůli jeho kardinálské hodnosti. Mše se také odehrála ve vznešené atmosféře, jakoby se na ni vrátil duch konce osmdesátých let a začátku let devadesátých, kdy hlas katolické církve a kardinála Františka Tomáška byl vnímán jako takřka reprezentativní hlas celého národa.

S panem kardinálem Dukou jsem měl možnost prožít celé odpoledne. Oběd s panem kardinálem, Františkem Wiendlem, starosty sousedních obcí a duchovními celého regionu na farmě v Nových Pocinovicích, která byla prostřednictvím Josefa Touše svědkem událostí vedoucích k tzv. monstrprocesům v padesátých letech. Ale také se zastavit v Klenčí u hrobu Jindřicha Šimona Baara i mistra Jindřicha Jindřicha a navštívit obnovující se kostel sv. Mikuláše v Šitboři, rodišti významného středověkého literáta řečeného Jana ze Šitboře a pozdravit členy spolku, který si vytkl za cíl obnovit tamní kostel a pečovat o památku této historické osobnosti.

Obdivoval jsem přitom nadhled a moudrost jeho promluv. Nezapomenutelné chvíle, kterých jsem byl účasten. Skrze osobnosti pana kardinála jsem mohl velmi intenzivně prožít duchovní sílu Slova. Pana kardinála jsem si vždy vážil za jeho statečnost i za pevné postoje, které byly v dnešním mediálním světě někdy velmi problematicky a z mého hlubokého přesvědčení také velmi povrchně a nespravedlivě komentovány. Ale to je úděl vzácných lidí a jejich statečnosti. Proto jsem také v nedávných dnech pozvedl svůj malý hlas na jeho podporu. Dnes jsem tomu velmi rád. Jako kdybych tušil, že zanedlouho budu psát tuto vzpomínku. Odešel úctyhodný člověk, který zasvětil svůj život lásce k Pánu Bohu. Vidím prázdnotu, která jeho odchodem nastala. Věřím ale, že příklad a dílo Domnika Duky bude trvalou inspirací a poučením pro mnohé. Minimálně v tom, že názory takto úctyhodného člověka je na místě respektovat a vážit si jejich síly a přesvědčivosti. Kdo jsme, abychom s ním polemizovali o základních hodnotách naší křesťanské civilizace. Při vnímání své nedostatečnosti a nedokonalosti bych si to nikdy nedovolil.