Na vraždu Milady Horákové nesmíme zapomenout

I po 75 letech nelze přejít bez podivu, až kam mohly v té době zajít fanatismus a lidská nenávist. Ti, kteří se podíleli na vraždě čtyř odsouzených v procesu s Miladou Horákovou, zaslouží naprosté opovržení.

27. června letošního roku uplynulo 75 let od jednoho z nejodpornějších skutků Gottwaldovy komunistické mašinérie. Jeho cílem bylo zlikvidovat jakýkoliv náznak nesouhlasu s komunistickým režimem a případné odpůrce zastrašit. Komunisté se umně snažili vyvolat hněv lidu nad údajným rozvracením naší republiky. A bohužel se jim to i podařilo. Soud byl doslova zaplaven rezolucemi z továren, úřadů a obcí, které volaly po přísném potrestání obžalovaných a většina po trestu smrti.

75 let je sice dlouhá doba, ale přece jen nelze přejít bez podivu, až kam mohly v té době zajít fanatismus a lidská nenávist. Podepisovat či schvalovat rezoluce žádající smrt obžalovaných jsou něčím tak nelidským, že každý, kdo se na tomto zvrhlém divadle aktivně podílel, zaslouží naprosté opovržení. Přece jen už jsme nežili ani ve středověku ani za časů francouzské revoluce. Bohužel i po válce se veřejné popravy staly podivným a také odpudivým divadlem. Už v době mimořádného lidového soudu se začala v lidech pěstovat atmosféra nenávisti a msty. Mělo to sice své příčiny v šílených ukrutnostech páchaných téměř sadistickými zjevy nacistického Německa v době války. Ale vyvolávání atmosféry nenávisti a msty bylo velmi nebezpečné a komunisté ji bezohledně využívali ke svým mocenským zájmům.

Můj otec, který jako student stenografoval u poválečného Národního soudu v Praze proces s Rudolfem Beranem a generálem Janem Syrovým mne vypravoval, že už tehdy se do Prahy sjížděly komunisty organizované zájezdy z řad tzv. dělnické třídy, aby v soudní síni jejich účastníci „spontánně“ volali po šibenici. Proces se sice ještě konal před únorem 1948, ale už tehdy byl zjevně pod zesíleným komunistickým dohledem. To všechno se ještě více projevovalo po únorovém komunistickém převratu. V té době již nový komunistický režim odhodil všechny zábrany a začal bezostyšně zneužívat soudních institucí k fyzické likvidaci svých odpůrců. Jak víme, tyto praktiky později dopadly i na ty, kteří s nimi tehdy začínali.

Doslova odporným aktérem tohoto divadla byl nejen v procesu s Miladou Horákovou a dalšími Josef Urválek. Dokonce pro mne tak odporným, že odmítám v jeho případě před jménem používat titulu doktor práv. Jsem přesvědčen, že by mu tento titul měl být Univerzitou Karlovou odebrán in memoriam pro všechny časy. V procesu s Miladou Horákovou padly celkem 4 tresty smrti, čtyři doživotní tresty a mnohaleté tresty dalším obžalovaným z řad členů tehdejší Čekoslovenské strany národní socialistické, a v případě Vojtěcha Dundry i sociálně demokratické strany. Ten byl nejstarším odsouzeným a zemřel ve vězení v roce 1957. Jedním z doživotně odsouzených byl i nakladatel František Přeučil, otec slavného herce Jana Přeučila.

Vzpomínka na statečnou JUDr. Miladu Horákovou i další zavražděné Jana Buchala, Záviše Kalandry a JUDr. Oldřicha Pecla se nesmí stát pouze historizujícím odkazem, ale především varováním do budoucna. Varováním před totalitními režimy, varováním před vytvářením a zneužíváním atmosféry „lidového“ hněvu.