Křesťanské hodnoty přežily tisíciletí. Chraňme si je dál.

Římskokatolická církev je dnes často vykreslována jako zpátečnická instituce, ve které probíhají téměř pouze skandály. Její mediální obraz ale bohužel překrývá to podstatné. 

Křesťanství je nositelem tisíciletých hodnot a pozitivně ovlivnilo lidskou společnost jako celek. A to říkám s vědomím, že v té dlouhé éře určitě bylo mnoho temných míst.

Těžko ale dnes můžeme objektivně a nepředpojatě hodnotit třeba středověk, který nikdo z nás na vlastní kůži neprožil. V hodnocení doby dávno minulé přitom nelze pomíjet optiku tehdy žijících lidí  a tehdy obvyklé způsoby  lidského chování. Fyzické trýznění lidí praktikované i později bylo z dnešního pohledu neuvěřitelné. Vezměme si jen popravy českých pánů. Dnes o tom čteme jako o dobové zajímavosti, ale normální člověk v 21. století se musí hrůzou otřásat nad tím, čeho  byla lidská společnost schopna. Přesto i na pozadí z dnešního pohledu kruté a násilnické doby probíhal proces postupného etablování elementárních hodnot, které chování člověka začalo postupně kultivovat. Zásadní zásluhu na tom má právě křesťanství a pro někoho možná jednoduché, ale v porovnání s jinými náboženstvími unikátní principy vycházející z Desatera.

Ve dvacátém století došlo k politickému nástupu dvou extrémních nauk – komunismu a nacismu. Jedna horší než druhá. Zvláště komunismus útočil na hodnoty, které představovala římskokatolická církev. Monstrprocesy probíhající v padesátých letech se dokonce snažily  vykreslit církevní představitele jako jedny z hlavních viníků toho, že tolik slibovaný „komunistický ráj“ zůstává v nedohlednu.  

Komunistický svět sice z větší části zaniknul, ale duch proticírkevního tažení jakoby se opět vracel. Ve zvláštní neoblibě jsou ti, kteří poukazují na důležitost tradičních hodnot i na staletími utvářené způsoby chování. U nás je zatím největším mediálním otloukánkem současný arcibiskup pražský a kardinál Dominik Duka. Mimo jiné proto, že odmítá souhlasit s módními progresivistickými názory a zaujímá konzervativní postoje například v souvislosti s mediálně oblíbenými debatami o právech LGBTQI komunity.

Církev rozhodně není ani lepší ani horší než zbytek společnosti. Církev tvoří lidé se svými chybami i poklesky. Ty nelze přecházet, ale ani téměř prvoplánovitě zveličovat. A už vůbec není na místě na základě těchto poklesků zatracovat křesťanství a hodnoty, na kterých stojí a které jsou darem lidské společnosti. Pokud je budeme postupně likvidovat a tyto hodnoty nazývat zpátečnickými – nebo v souvislosti s výše zmíněným tématem podpory LGBTQI komunity dokonce homofobními - dostaneme se na nebezpečnou cestu, na jejímž konci není kultivace společnosti, ale přímý opak.

Menšiny, včetně těch sexuálních, musí být chráněny. Ale to neznamená, že by tyto menšiny měly fakticky ovládat veřejný prostor. Když jsme nedávno četl rozhovor s jednou mladou pirátkou z komunity transgender, nabyl jsem dojmu, že jí jde především o to, aby stále více lidí z této menšinové komunity vstupovalo  do vlivných politických pozic. Jaké zájmy například v oblasti rodinné politiky budou pak prosazovat, je nabíledni.

I z tohoto důvodu nelze k těmto lobbyistickým tlakům mlčet.  Je třeba vážně diskutovat o přínosech a budoucnosti hodnot, které přineslo křesťanství a které se ocitají pod čím dál silnější palbou. A je třeba jasně odmítnout snahy mediálně nálepkovat lidi, kteří mají odvahu tyto hodnoty veřejně hájit. Nechci, aby se opět říkalo, o tom raději nemluv, mohlo by ti to uškodit. To bychom se vraceli rovnou do předlistopadového komunistického režimu. Já věřím, že něco takového většina společnosti nechce.