Ke státnímu rozpočtu je třeba přistupovat s rozvahou a dobrým odhadem budoucího vývoje

Naše veřejné finance jsou v prazvláštním stavu. Máme bohaté kraje, z větší části i obce. Stát je však chudý jako kostelní myš. A ještě k tomu přichází nutnost zvyšovat výdaje na obranu. Není proto čas na nepromyšlené změny.

Státní rozpočet je vždy velké politikum. Politické zájmy přitom většinou narážejí na realitu vývoje příjmů a odhad vývoje výdajových položek. Ten je ještě komplikovanější, potože se neví, jak rozhazovačná vláda přijde v dalších volebních obdobích. O to více je třeba rozvahy a předběžné opatrnosti.

Bohužel i situace v mnoha zemích Evropské unie je více tažena krátkodobými politickými zájmy než odpovědnou rozpočtovou politikou. Toho zlého nakonec musí sehrávat sama Evropská komise, byť se na ní obvykle nadává.

V současné době na politické scéně začíná docházet téměř k závodům, kolik kdo je ochoten vyčlenit na obranu a bezpečnost. Módní je neustále muvit o procentech vztažených k HDP. Zda dostačují 3 nebo teď aktuálně dokonce 5 procent. To je ve vztahu k občanům bezpečnější debata než přiznat barvu – v současné době na obranu dáváme zhruba 160 miliard Kč. Pokud by to mělo být 5% ať již v jakékoliv struktuře, pak by to v současné době činilo 400 mld. Kč. HDP v minulém roce totiž dosáhl úrovně 8 bilionů Kč.

Současná vláda sice přibržďovala další zadlužování, ale nějakého zásadního obratu v hospodaření nedosáhla a zřejmě ani dosáhnout nemohla či snad nechtěla. Všechno s sebou totiž přináší politické náklady. A ty nikdo z politiků moc nést nechce. Tak to nakonec zůstává na daňových poplatnících.

Schválené saldo letošního státního rozpočtu činí schodek – 241 mld. Kč. V tom jsou již obsaženy výdaje na obsluhu státního dluhu (především úroky z úvěrů) ve výši rovných 100 mld. Kč. Absolutní výše státního dluhu totiž neklesá, ale naopak narůstá, byť v relativním poměru k HDP se dluh mírně snížil. Ale úroky z dluhu se za posledních několik let vyšplhaly na dvojnásobek. Státní dluh totiž ke konci letošního prvního čtvrtletí již činil 3,4 bilionu Kč. Ještě jako poslanec jsem zažil na konci první dekády nového tisíciletí vyostřené debaty v Poslanecké sněmovně o nebezpečí překonání laťky jednoho bilionu Kč státního dluhu. Kdeže ty loňské sněhy jsou. Dnes již máme daleko hrozivější čísla.

Uvádím to z toho důvodu, že o to více musíme vážit dynamiku výdajových položek v budoucích letech. To, že jsme si vyjednali výjimku u Evropské komise pro půjčky na výdaje do obrany nad 2% HDP, nás úplně nespasí. Budeme sice plnit ukazatele, ale úroky se budou zvyšovat dále. Nechci diskutovat o tom, kolik prostředků na obranu máme dávat. S jistotou lze pouze konstatovat, že jsme v minulosti na ni dávali zoufale málo. Ale ambice členských států NATO v této věci nejsou stejné. I my potřebujeme dobře vybavenou akceschopnou armádu a musíme také přispět podstatnějším dílem na kolektivní obranu. To však neznamená, že na nic dalšího nebudeme brát ohled. To by dopadlo špatně.

Naše veřejné finance jsou v prazvláštní situaci. Máme bohaté kraje, z větší části i obce. Stát je však chudý jako kostelní myš. Jak je to možné? Ještě v roce 2019 před zrušením superhrubé mzdy získával stát z inkasa tzv. sdílených daní, jejichž výběr slušně roste, 67,5%. Obce 23,58% a kraje 8,92%. Po zmatcích se zrušením superhrubé mzdy to bylo u státu v roce 2021 již jen 64,38%. Tedy pád státu o více než 3%. (!!) Podotýkám, že jedno procento je zhruba 11-12 mld. Kč. Konsolidační balíček přinesl postupnou změnu. Nebyla úplně jednoduchá a v některých aspektech ani šťastně nastavená. Přesto však v letošním roce je podíl státu 66,39%. Kraje mají 9,45% a obce 24,16%. Dalo by se předpokládat, že tento stav nějakou dobu vydrží a podíly jednotlivých částí veřejných financí na inkasu DPH a přímých daní si takříkajíc sednou a rozhodně se nebudou hned zase měnit.

Ale chyba lávky. Přišla novela školského zákona, do kterého začali poslanci zapracovávat převod peněz zřizovatelům ( tedy převážně obcím a krajům) na tzv. nepedagogy a ostatní neinvestiční výdaje do RUD. Nejsem sice velkým zastáncem současného modelu financování výdajů ve školství, ale taková změna se musí připravit promyšleně a také v jiném čase. Současná doba s mnoha jinými rozpočtovými problémy k tomu není úplně vhodná. Ale pan ministr školství za STAN nakonec rezignoval. Možná si chtěl na závěr do své jinak vědecké kariéry připočítat i nějakou „zásluhu“ na změně fungování regionálního školství. Výsledkem však rozhodně není nějaké zpřehlednění RUD, ale přesně naopak. Pak se nedivme, že stát toho se svým hospodařením moc nenadělá.