Kam směřuje Maďarsko s Péterem Magyarem?

Nový hyperaktivní premiér prezentuje výsledky voleb jako „změnu režimu“. A v logice tohoto „narativu“ se chová a vyhrožuje ohýbáním fungování ústavních institucí.

V posledních letech bylo často vykreslováno Maďarsko jako stát vlastněný Viktorem Orbánem. Do určité míry to byla pravda. Viktor Orbán často prováděl některé ústavní změny, které vyvolávaly kontroverze. Snažil se upevňovat moc i změnou volebního systému, která mu umožnila často dosáhnout na ústavní většinu. A té využíval. Byl předmětem kritiky mnohých představitelů Evropské unie. V posledních letech jsme se ke kritice přidávali i u nás doma coby příkladu cesty, po které se netoužíme vydat. Bylo to od nás ale také hodně zploštělé vidění poměrů v Maďarsku.

Ve volbách v letošním roce údajně neporazitelný autokrat prohrál se zbrusu novým politickým subjektem Tisza. Ten byl vytvořen v reakci na některé možná až příliš zveličené skandály vedoucí k rezignaci prezidentky Katalin Novákové i ministryně spravedlnosti, bývalé manželky Pétera Magyara. Tisza svým počínáním na sociálních sítích a vyhrocenou rétorikou byla i někdejšími voliči Fideszu považována za naději na změnu. Jest ale otázkou, zda půjde o změnu k lepšímu nebo to bude naopak. První kroky Pétera Magyara musí vzbuzovat značné otazníky. Jde Péterovi Magyarovi o upevnění toho, čemu jsme si navykli říkat právní stát, nebo naopak o upevnění osobní moci za každou cenu.

Maďarsko není v nejlepší ekonomické kondici. Ale není na místě tyto ekonomické problémy záměrně zveličovat. V nedávných dnech jsem trávil s manželkou týden na Balatonu. Byl to pro mne i trochu nostalgický výlet do míst, které jsme v minulosti navštěvovali. Nemohu říci, že bych byl zklamán. Některé věci v Maďarsku fungují možná lépe než u nás. Nestalo se mi, že by mě odmítli nechat platit kreditní kartou. Silnice sice nemají ukázkové, ale po přejetí do Rakouska i Německa to zase až tak nebetyčný rozdíl nebyl.

Maďaři jsou přátelští, pohostinní a také velmi temperamentní. Sdíleli s námi v 19. století hranice habsburské monarchie. Po Trianonu přišli o velkou část svého území. S tím není jednoduché se vyrovnat. Jejich historie je dlážděna mnohými příklady mimořádné statečnosti. Ale také i obdobím, na které těžko mohou být hrdí. Podobně, jako je tomu u nás.

Situace v Maďarsku po volbách je velmi zvláštní. Nový hyperaktivní premiér totiž prezentuje výsledky voleb jako „změnu režimu“. A v logice tohoto „narativu“ se chová a vyhrožuje ohýbáním fungování ústavních institucí. Fidesz sice prohrál volby, ale onen propastný rozdíl mandátů ve prospěch Tiszy byl umocněn především volebním systémem, který svého času vytvořil Viktor Orbán. Zhruba 38% hlasů není zase tak málo, abychom mohli hovořit o naprosté ztrátě důvěry maďarských voličů ve Fidész. Toho je si Péter Magyar vědom, a proto začíná režírovat především divadelní představení.

Do tohoto arzenálu spadá vyhrožování právoplatně zvolenému prezidentovi a mnoha představitelům ústavních institucí. Nechci vůbec srovnávat, ale v roce 1935 vyhrála v posledních prvorepublikových volbách strana, která také poprvé kandidovala. O jejím názvu snad bude lépe pomlčet. Snažila se o rozbití tehdejšího státu.

To Magyarovi nepřisuzuji, ale například drastické snižování poslaneckých platů včetně různých náhrad je pouze dalším z divadelních kousků, které faktické problémy Maďarska nevyřeší. V interview na můj vkus trochu excentrické slovenské novinářky, monitorující situaci v Maďarsku z agentury Sita, Anity Radi zaznělo z jejích úst, že Magyar je takový „toxický šašo“, přezdívaný Petflix. No, něco na tom asi bude.

Jeho novým kouskem je prosazení snížení platů maďarských poslanců o neuvěřitelných 40% včetně snížení částek za pronájem poslaneckých kanceláří o 52% (!!) a zrušení úhrady na používání mobilních telefonů. Zřejmě má takový krok předeším ohromit, možná i opozici vyděsit. Ta byla skutečně zřejmě tak vyděšená, že všech 189 přítomných poslanců k takovému nevídanému kroku přistoupilo rukou nerozdílnou. Pokud je skutečně pravda, že napříště bude plat poslance činit jen 1,8 násobek průměrné hrubé měsíční mzdy v národním hospodářstv, tak spolu se ztrátou či redukcí mnohých benefitů to může jednou vést k tomu, že za možnost zasedat v maďarském Parlamentu si budou nově poslanci fakticky připlácet. K čemu taková situace může vyústit – ve ztrátu jakéhokoliv zájmu v Parlamentu pracovat.

Poslanci budou už jen slepě plnit zadání lídrů vítězné strany. Někomu mohou kroky spojené s drastickým snižováním poslaneckých platů imponovat. Mne takové počínání vždy odpuzovalo, ať již s nimi přicházel kdokoliv. A odpuzuje mne i dnes v situaci, kdy se mi to takzvaně netýká.

Takové kroky totiž dláždí cestu do pekla. Navíc nejsou v tomto případě vedeny ani s dobrými úmysly, ale jen z důvodu vyhovění nějaké „porevoluční náladě“ v zemi. Nemusím ani připomínat, že i my jsme po Únoru 1948 takovými emocemi u nás procházeli. Doufám, že v Maďarsku si na takové okamžiky ráčejí ve svém vlastním zájmu vzpomenout.