Jaké dědictví ve veřejných rozpočtech odkázala vláda Petra Fialy?

V současné době probíhá intenzivní pře o tom, jaké byly skutečné výsledky hospodaření státu. Platí, že po velmi problematických covidových letech se bývalá vláda Petra Fialy snažila držet veřejné finance pod kontrolou.

V současné době probíhá intenzivní pře o tom, jaké byly skutečné výsledky hospodaření státu v minulém roce a jaké dědictví tedy odkázala vláda Petra Fialy nově nastupující vládě Andreje Babiše. V těch politických debatách se často zapomíná na to, že státní rozpočet je sice nejdůležitějším, ale stále jen jediným segmentem celé soustavy veřejných rozpočtů. Je, myslím, dostatečně známo, že zatímco hospodaření územních rozpočtů se ve svém celku pohybuje v černých číslech a obce i kraje mají na peněžních účtech solidně naspořeno, u státního rozpočtu je to jinak.

Výsledky hospodaření obcí a krajů jsou ale také významně ovlivněny výší jejich podílu na výnosu tzv. sdílených daní z příjmu a DPH a také daně z nemovitých věcí. A proto debatu o hospodaření státu nelze oddělit od problematiky nastavení rozpočtového určení daní. To se ve prospěch obcí a krajů významně změnilo v souvislosti se zrušením superhrubé mzdy. V dobrém slova smyslu se tehdy na tom podílel především Senát, protože původní návrh zákona vzešlý z Poslanecké sněmovny úplně opomenul dopad na místní rozpočty. Debata v Senátu pak vyústila i v tlak na významné zvýšení takzvané základní slevy na dani postupně o 6.000 Kč na každého poplatníka. Těch 6 tis. Kč v souhrnu představuje dopad kolem 23 miliard Kč do veřejných rozpočtů. Když k tomu připočteme ještě zrušení superhrubé mzdy, tak se pohybujeme nad 100 mld. Kč. To vše se ještě seběhlo za bývalé vlády Andreje Babiše. Nekritizuji to, pouze dodávám, že není lehké se s tímto zásahem do veřejných rozpočtů nějak rozumně vypořádat.

Po velmi problematických letech covidového hospodaření se vláda Petra Fialy snažila držet veřejné finance pod kontrolou. Očekávali jsme sice více, ale celkový schodek hospodaření k HDP se snížil pod hranici tzv. maastrichtských kritérií. Trvalé schodkové hospodaření však bohužel také zvyšuje absolutní hodnotu státního dluhu a náklady na jeho obsluhu letos překročí 100 mld. Kč. Debata, jaké číslo letošního vykázaného schodku je to „pravdivé“, nemá úplně jednoznačný závěr. Je zjevné, že tzv. pokladní plnění státního rozpočtu dopadlo schodkem ve výši 290,7 mld. Kč. Pokud bychom se na to dívali z pohledu tzv. akruálního principu metodiky ESA 95, relevantního pro výpočet plnění maastrichtských kritérií, museli bychom výsledek pokladního plnění korigovat. Každý předložený státní závěrečný účet pak takovou korekci obsahuje, ale to nic nemění na výsledku jeho pokladního plnění. A novináři určitě nebudou čekat, až ministerstvo financí potažmo další instituce v případě státních fondů dopočítají konečné saldo.

Vláda předala slušně fungující ekonomiku a z toho vyplývající dynamický růst daňových výnosů. Uvedu pouze jeden údaj, který hovoří za mnohé. Ten údaj se týká výnosů daně z příjmu fyzických osob na základě podaných daňových přiznání. Převážně se jedná o výnos daně z příjmu od podnikajících fyzických osob. I po zrušení EET se výnos této daně pravidelně zvyšoval. V minulém roce s vybranými 20 miliardami Kč poprvé překonal výběr z let 2007 a 2008, kdy existovaly stále ještě čtyři sazby daně. Kdyby bývalá vláda věnovala více pozornosti prezentaci ekonomických výsledků a méně se zabývala proklamacemi o cestě na východ či západ, tak by možná volby dopadly trochu jinak. Ale to je věcí volební strategie jednotlivých politických subjektů.

Teprve ex post se z úst známých ekonomů dovídáme, že Česká republika patří fakticky k nejrychleji rostoucím zemím evropské sedmadvacítky se stále ještě udržitelným zadlužením. Teď je míč na straně nové vlády. Hodně toho naslibovala. Určitě existuje prostor pro částečné změny v opatřeních, které přinesl tzv. konsolidační balíček a které zásadní vliv na vývoj veřejných financí beztak nemají. Musí si ale dát velký pozor na to, aby zvyšováním výdajů zde opět nepřiživovala inflaci, která je pro každého občana vždy tím největším nebezpečím.