Filip Turek by neměl být ministrem zahraničních věcí.

Případná nominace Filipa Turka na post ministra zahraničí není vhodná. A to přesto, že kontroverzních osobností na tomto postu bylo v unijních státech více.

Filip Turek se stal dle někerých ikonickou osobou Motoristů, dle dalších osobou hodně kontroverzní. Hrát si se sociálními sítěmi je zejména pro mladší generaci sice zábavné, ale zároveň také velmi nebezpečné. Stopa po těch nejrůznějších reakcích totiž zůstává dále, byť byly již v minulosti smazány. Nechci se pouštět do debaty, jak se Deník N dostal k dávno smazaným a velmi nevhodným až výbušným vyjádřením Filipa Turka či jak se dostal k protokolům z přestupkové komise. Nakolik jsou citovaná vyjádření autentická, nevím. To si musí Deník N či orgány činné v trestním řízení vyjasnit.

V každém případě je nominace Filipa Turka na tak společensky prestižní post, jakým je ministerstvo zahraničních věcí, velmi nevhodné. Zda je osoba Filipa Turka využitelná pro jiný vládní post, musí posoudit Ti, kteří za činnost vlády ponesou zodpovědnost.

Když jsem ale slyšel vyjádření od jednoho nejmenovaného politologa, že nikdo v Německu by s Filipem Turkem jako ministrem zahraničí nejednal, vytanula mne na mysli již dávno pozapomenutá osoba německého ministra zahraničních věcí a vicekancléře Joschky Fischera. V mladých studentských letech se projevoval jako fanatický levicový politik, spoluzakladatel knihkupectví Karla Marxe. Až do roku 1978 byl tehdy sedmadvacetiletý Joschka Fischer členem radikálně levicové a militantní skupiny Revoluční boj. Zúčastnil se několika pouličních bojů s policií, při nichž byly zraněny desítky policistů, někteří vážně. Jako pozdější ministr zahraničí přiznal své tehdejší násilí. Ale ještě i v osmdesátých letech na sebe poutal pozornost. Během svého působení ve funkci poslance Spolkového sněmu ve frakci Zelených se účastnil blokády americké vojenské základny ve Frankfurtu nad Mohanem, aby demonstroval proti „dvoukolejnému“ rozhodnutí NATO. A vidíte. Po zemských vládních pozicích a následně i po vedení resortu ministerstva životního prostředí se dostal v roce 1998 až ke kýženému postu ministra zahraničních věcí a zároveň vicekancléře. A ministři zahraničních věcí s ním mluvili. Stejně tak vlády, protože musely respektovat výsledek voleb do Spolkového sněmu a následné vytvoření tzv. rudo-zelené koalice.

Tento historický exkurs není nějakou polehčující okolností pro Filipa Turka. Bez ohledu na příběh Joschky Fischera nemůže soudný člověk jeho případnou nominaci na ministra zahraničních věcí podporovat.