E. Beneš - Podkarpatská Rus

Je pravdou, že Beneš souhlasil s návrhem na omezení politických stran, odstavení fašistů a kolaborantů a vznik Národní fronty. Vycházelo se  z faktu, že aktivně  v zahraničí vystupovaly pouze čtyři české politické strany . 

Pokud jde o tak diskutovanou agrární stranu, tak ta byla díky činnosti Beranovy vlády za II. republiky a za zákaz všech politických stran rázně, hlavně komunisty, odmítnuta. A nebudeme si nalhávat, že  to muselo dotyčným stranám vyhovovat.

Nahrávala tomu i situace která v té době existovala u exilových Francouzů, Poláků a Jugoslávců, kde se s velkými obtížemi a rozepřemi dohadovali a jejich činnost byla značně ochromena. Beneš měl pocit, že Československo je středoevropskou zemí, jehož budoucnost je zajištěna bez jakéhokoliv konfliktu se Spojenci.

Rok poté podepsal v Moskvě obdobnou smlouvu de Gaulle a podle jeho tlumočníka Jeana Laloye byl Stalin zestárlý a předvídal, že SSSR se stáhne a soustředí se na vlastní obnovu a nebude se snažit o prosazení komunistických režimů. Což uklidnilo nekomunistickou část odboje.

22. února 1944 zasílá E. Beneš Sovětům žádost o uzavření dohody o osvobození. Tato dohoda předpokládala, že bude jmenován československý vládní delegát pro osvobozená území, jehož úkolem bude vést správu osvobozeného území podle československých zákonů, ale až poté kdy mu osvobozené území předá vrchní velitel sovětských vojsk. K oficiálnímu podpisu došlo 8.května a 15. června byl jmenován vojenským velitelem generál Antonín Hasal a 30. června převzal funkci vládního delegáta ministr exilové vlády sociální demokrat František Němec a jeho zástupcem se stal generál Rudolf Viest. Členem této skupiny byl jmenován i národní socialista Prokop Drtina. Tato delegace se vydala 21. srpna 1944 (zajímavé datum) do Moskvy, kde poprvé jednali s Gottwaldem. Pak Němec a  Drtina odletěli do Bánské Bystrice, centra Slovenského povstání a nastal první problém. Slovenská národní rada ovládaná komunisty se odmítla zříci svých pravomocí na osvobozeném území a předat své kompetence vládnímu delegátovi a Němec se musel spokojit s rolí prostředníka mezi Slovenskou národní radou a sovětskými úřady.

9. října generál Svoboda zaslal Benešovi vzkaz, že Československý armádní sbor 6. října překročil  hranice. Na základě dohody z 8. května se měl civilní vlády ujmout vládní delegát Němec. Ale jeho příjezd Moskva úmyslně pozdržela do 28. října. 

Exilová vláda se ke vztahu k Moskvě dělila na tři skupiny: výhrady měli lidé kolem Jána LIchnera a Ladislava Feierabenda; pro dobré vztahy byli národní socialisté kolem Beneše, kteří v dobrých vztazích se SSSR viděli podmínku národní bezpečnosti; a levicoví sociální demokraté (Fierlinger, Bechyně) se připojili ke komunistům a doporučovali nejtěsnější spolupráci.

Po příjezdu do Chustu měl Němec pocit, že ho nadšeně vítají, ale počátkem listopadu začala Rudá armáda verbovat "dobrovolníky", což vyvolalo problém svrchovanosti a národnosti obyvatelstva, které frontoví velitelé považovali za ukrajinské a ruské. Němcovy protesty generál Petrov odmítl. Kromě toho v Chustu vznikl Národní výbor vytvořený komunistickou stranou a hned poté se rozvinulo hnutí za referendum, požadující připojení k SSSR. Protože počet mítinků požadujících připojení k SSSR rostl, obrátil se Němec na Fierlingera do Moskvy, který mu lživě odpověděl, že tyto projevy nemají nic společného s politikou SSSR. Frontové velení na Němcovy žádosti o vysvětlení nereaguje a národní výbory jsou oddané komunistům. Místní národní výbor v Mukačevu dokonce 11. prosince hrozí vypovězením vládní delegace.

Beneš s Ripkou radí Němcovi aby se držel dohod uzavřených s Moskvou o návratu k předmnichovskému stavu. Aby nic nedělal a nic neříkal, protože nemají žádnou moc, jejímž prostřednictvím by mohli nějak zasáhnout. Rozhodnutí nechávali na budoucí mírovou konferenci. Šlo o absolutní bezmoc.

Beneš požadoval vysvětlení situace na Podkarpatské Rusi a protestoval proti ní. Jenomže obavy aby londýnská vláda neskončila jako polská je nutí k obezřetnosti. Už Prokop Drtina zjistil při prvním jednání s Gottwaldem v Moskvě, že jejich představy o vývoji se budou muset dramaticky změnit.  Gottwald jim jasně řekl, že bude po jejich nebo půjdou polskou cestu a ustanoví si vládu sami a nedovolí londýnské vládě se vrátit do vlasti. Nevím co si vnitřně mysleli, ale věděli, že musí sklopit uši a počítat, že po válce za pomocí obyvatel změní nastoupený směr. Od té doby exilová vláda v Londýně i s Benešem tahala za kratší konec. Nevím jestli si to uvědomovali nebo ne, ale nic nic jiného, pokud chtěli mít vliv na poválečném vývoji, a natož aby se vůbec vrátili, jim nezbývalo.

15. ledna 1945 se Stalin vyjádřil, že Sovětský svaz neměl v úmyslu se vměšovat do vnitřních záležitostí československých záležitostí, avšak když se "obyvatelstvo vyjádřilo", bylo nutné otázku vyřešit. Nyní bylo také jasné, že posune-li se Polsko na západ, jak Stalin žádal, bude Československo sousedit s SSSR.

Na 35. schůzi vlády 29. června Gottwald oznamuje, že mu sovětské velvyslanectví dodalo text návrhu smlouvy na odstoupení Podkarpatské Rusi, nyní už Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Hasal nesouhlasí, protože bychom ztratili spojení s Rumunskem. Pietor upozorňuje, že dráha a silnice vedoucí z jihu na sever bude muset připadnout jednomu státu. Samozřejmě připadlo SSSR. Hála upozorňuje, že hodně domů, asi devět tisíc, patřilo československým stavebním družstvům. Nakonec vláda doporučila presidentovi, aby zmocnil Fierlingera a Clementise k uzavření a podpisu smlouvy.

Takzvaný Benešův dar Podkarpatské Rusi Sovětům je pouze vládní gesto, aby si československá vláda zachovala před světem dekórum, protože jejich možnost tomu zabránit byla nulová.