Velká euforie evropských lídrů.

Nizozemské volby skončily, můžeme si odechnout. Lídři evropské unie se tetelí štěstím, zvyšují tlak na tkzv. populismus stran a hnutí, které považují za nebezpečné. A tak pomocí hlavního mediálního proudu můžeme očekávat masáž 

na téma potřebnosti evropské unie, její význam pro nás všechny, kteří máme to štěstí, že v EU žijeme. Sebemenší náznak reflekce, sebemenší kritika do vlastních řad. Přitom tak potřebná kritika.

Vítězství proevropských lidovců v Nizozemsku vůbec není žádné drtivé. Wildersova strana Pro svobodu skončila druhá a vzhledem k velkému množství stran, které se kvalifikovaly do parlamentu, bude povolební vyjednávání velmi složité. Je málo platné nálepkovat strany a hnutí kritické k dnešnímu reprezentačnímu složení bruselské byrokracie, názvy jako populistické, nebo extrémistické. Jsou to totiž strany a hnutí spíše realistické, upozorňující na velké problémy, s nimiž se evropská unie potýká. A kritizují rozhodnutí evropské rady, která se rozhodně nechová jako příliš demokratická.

Bohužel, jako ve všech případech, je evropská unie nereformovatelná. Reformovat se nedal fašismus ani komunismus, reformovat se nedá ani evropská unie. Odtrženost bruselských lídrů od života vyúsťuje v nadřazenost jejich rozhodování. Nedávné prosazení Donalda Tuska proti vůli jeho mateřské země Polska do čela Evropské rady, demonstrovalo celou tu byrokracii. Když budeme chtít, jsme neodvolatelní. 

Ten člověk tam přece reprezentuje svou zemi, pracuje pro ni a v jejím zájmu. Musí odejít, když ho jeho země odvolá. To je člověk volený do nejvyšších orgánů EU, není to obyčejný poslanec evropského parlamentu. Nestalo se, Tusk obhájil, moloch kráčí dál. Pavel Telička, místopředseda evropského parlamentu, vcelku jasně objasnil, co by se mělo s evropskou unií dít dál. Vyrovnat v unijních zemích životní úroveň tak, aby byly veškeré podmínky mezi zeměmi rovné - nelze. Federativní uspořádání Evropy - chiméra. Vícerychlostní Evropa? Sám tento pojem je tak absurdní, že to snad nikdo nemůže myslet vážně. Přístupové rozhovory s Tureckem, s Ukrajinou - zapomeňte.

Problém s Tureckem nabývá obludného rozměru. Turecko je členem paktu NATO, má druhou největší armádu v alianci. Roztržku s Tureckem si EU nemůže dovolit, přesto se tak děje. Navíc na pozadí stále užšího spojenectví Turecka s Ruskem. S tím Ruskem, na které Evropská komise opět prodloužila sankce. S tím Ruskem, které rozhodlo válku v Sýrii, s tím Ruskem, které tak mocně Brusel kritizuje.

Tak moc se nedaří, že to je na složení funkcí. Jenže dát svoje posty k dispozici, znovu o smyslu a dalším působení spojené Evropy fundovaně podiskutovat, to je v totalitním systému nemožné. My to známe, západní Evropa se to učí poznávat. Jestli se bruselská byrokracie poučí, to bude úleva. Spíš to vypadá, že bude plná starostí odpočítávat dny do francouzských prezidentských voleb a posléze do voleb v Německu. A do té doby nedělat nic A kdyby se náhodou podařilo porazit ve druhém kole Marine Le Pen, propukne v nadšení. Pro realisty zabetonovaný stav.