Před mnoha lety se v česku říkala taková anekdota. Její pointou bylo, že ve Švýcarsku nikdy nebude socialismus. Protože by té krásné země byla škoda.
internet
Byl jednou jeden dům. A nájemníci toho domu se dohodli, že začnou dělat spoustu věcí společně. Například hospodařit. A nejen to.
Budou mít společnou měnu a společnou měnovou politiku. Pít pivo budou jen takové, které se v domě uvaří, nebo to, o kterém nejzdatnější pivaři mezi nájemníky rozhodnou, že je vhodné ho pít. A bude se pít jen ze skla, jaké bude schválené, že je na pití piva nejvhodnější, protože to, z jakého skla tobě pivo nejvíc chutná, není důležité, a už vůbec ne směrodatné.
Dohodli se ale třeba i na tom, jak má vypadat správný sýr. Pokud si někdo udělá nebo dokonce přinese odjinud sýr jiný, nikdo mu v tom bránit nebude, ale nesmí tomu výrobku říkat sýr.
Vymysleli i spoustu dalších úžasných pravidel. Například, že se omezí plýtvání elektřinou. Elektřina se už nebude vyrábět tak jako dosud, ve velkém, ale hezky, čistě; například třením ebonitové tyče liščím ohonem. Že tak získaná elektřina vyjde mnohem dráž? Nevadí, aspoň se s ní bude víc šetřit. Že teď všude, kam se podíváš, leží hromady ebonitových tyčí a liščích ohonů? Tomu se dá čelit. Když se místo starých žárovek, které hodně svítily, namontují žárovky nové, takové „dušičkové“ tlumivky, nebude ten nepořádek v tom romantickém intimním osvětlení ani tak moc vidět. A navíc, taková žárovka co skoro nesvítí, bude stát mnohonásobek toho, kolik stála ta stará, která svítila. Bude jich proto potřeba víc, a na to jen tak každý nemá. Tak si každý rozmyslí, zda si vůbec žárovku koupí, a zda nebude lepší si zapálit radši po vzoru babiček svíčku, když opravdu bude – náhodou - trochu světla potřebovat.
Pravda, ne všem nájemníkům se všechna ta pravidla a omezení líbila. Ti chytřejší z nich si proto rovnou vyhradili, že se jich nebudou úplně všechna týkat. Ale právě ti pak nejhalasněji nesouhlasili, když ti méně bystří, co zaspali na začátku, chtěli stejnou výjimku získat později.
Hlavy pomazané dospěly také k tomu, že je nesmysl mít zámky na dveřích jednotlivých bytů. Úplně přece stačí, když bude jeden zámek na domovních dveřích. A těm, co bydlí blízko těch domovních dveří, moudré hlavy z vyšších pater stanoví, kdo a kdy má být do domu vpuštěn, pro koho se mají dveře otevřít. Jak už bude v domě, může se už usadit, kde se mu zlíbí. Bylo by přece sobecké mu - před nosem - zabouchnout dveře bytu, a nepustit ho do kuchyně nebo do ložnice. A že nám ten člověk před pár lety vykradl sklep? No vidíte, to se přece zamykalo. Dnes se nezamyká, tak nemá důvod krást kompoty ve sklepní kóji.
Ano, našli se i takoví nevděčníci, kterým se ta osvícená pravidla nelíbila od začátku. A tak řekli – ne, díky, my si příliš vážíme pravidel vlastních, a nemáme důvod přijímat pravidla vaše. Uznali ale, že některé nové zvyky jsou výhodné i pro ně. A tak pokrčili rameny, a aniž by si na to s někým u piva plácli, začali některá z pravidel spolu s ostatními dodržovat. Žijeme přece všichni ve stejném domě, chlácholili sami trochu sebe, a tak tomu, co je dobré a výhodné pro všechny, nebudeme stát v cestě. Nebudeme ani bránit tomu, že když jeden soused jde navštívit druhého souseda, tak si zkrátí cestu přes nás. A ani nám nevadí, že se u nás chvíli zdrží, protože se chce pokochat výhledem z našich oken, který je prostě bezkonkurenční.
Když ale zjistili, že někteří příchozí se nemají k odchodu, a že by navíc – prý aby výhled z toho okna byl ještě hezčí – pod těmi okny chtěli začít stavět podivné věžičky, tak řekli – basta fidli, o tom, kdo se nám tu courá a jak dlouho nám tu sedí na koberci (a na jakém), si chceme rozhodovat sami. Stejně jako o tom, na co se chceme dívat z okna.
Jenže narazili. Nejmoudřejší z moudrých v celém velkém domě se začali předhánět, kdo důrazněji zvolá – takhle tak ne, milí zlatí. Jestli s námi chcete kamarádit, tak si musíte do ložnice pustit každého, kdo jinak smí spát v té naší. A vztyčovali prostředníček a říkali – ty, ty, ty, Nezbedníčku, jestli chceš vrátit zámek v jakékoli podobě na dveře bytu, může se ti stát, že se to obrátí proti tobě. Protože to, že ty si chceš sám rozhodovat, kdo a kdy si sedne u tebe ke stolu nebo lehne na kanape, nemůžeme strpět. Protože jsme už dávno rozhodli, že je správné se takového rozhodování vzdát.
Tady můj příběh vlastně zatím končí. Nejspíš si leckdo povzdechne, že ty podivné věžičky by tomu výhledu vlastně docela prospěly. Z oken pražské kavárny přece na alpské vrcholky taky není vidět.
Sám navíc uznávám, že ten příběh je hodně zjednodušený. A že je vlastně trochu o něčem jiném, než jsem slíbil v titulku. A nebudu se hájit ani tím, že se to přece stává i renomovanějším médiím, než je blog jednoho autora.
Ale abych přece jenom uvedl příběh do patřičných souvislostí, podotknu jediné. Před mnoha lety se v česku říkala taková anekdota. Její pointou bylo, že ve Švýcarsku nikdy nebude socialismus. Protože by té krásné země byla škoda.
Když jsem včera poslouchal reakce evropských politiků na švýcarské referendum o omezení pohybu osob, hned mne napadla politicky nekorektní paralela,a sice, že Švýcarsko by asi do Evropské unie klidně mohlo vstoupit. Jenže by té nádherné země s výhledem na Alpy byla škoda.
