Prohlédněte si dobře fotografii. Ta fotka z odchodu účastníků mírových jednání v běloruském Minsku mluví za všechny komentáře. Vpředu odcházejí Merkelová, Holland a Porošenko. A odcházejí očividně bez nálady. S určitou mírou nezdvořilosti si troufnu říci hezky česky, že odcházejí jako zpráskaní psi. Nezískali vlastně nic. Dosáhli (možná) jen dočasné konzervace současné linie fronty. Nic víc. Historickým milníkem evropských dějin se mise francouzského prezidenta a německé kancléřky nestala. Angelina následná slova o tom, že schůzka přinesla naději, zněla hodně tristně a beznadějně.
Z vrcholné schůzky ale se zářícím úsměvem odešli vítězové dva. Na pomyslném vrcholu po nočním vyjednávání zůstal samozřejmě Putin. Nemusel ustoupit ani o píď z pozice, na jaké byl už oficiálně a na jaké se deklaroval být. Nikde v závěrech schůzky nezaznělo, že je Putin agresorem. Navíc do značné míry ruský prezident zlegitimnil i pozici faktickou. Získanou tanky a kaťušemi ruských turistů.
Druhým usmívajícím se vítězem je hostitel schůzky Lukašenko. Neměl co ztratit, mohl jen získat. A získal. Tím že byl „organizátorem“ tak významného setkání „peacemakerů“, si zase nenápadně odmázl kus svého „cejchu“ posledního úřadujícího diktátora v Evropě a dinosaura staré totalitní politiky, s jakým se přece „my slušní kluci“ nebavíme a jaký je předurčen k vyhynutí.
Pro Hollanda ani pro Merkelovou nebude snadné vysvětlit nevalné výsledky své „mírotvorné“ cesty ani doma. V německém a francouzském tisku kromě zdrženlivých komentářů v duchu výroku o „naději“ už celkem otevřeně znějí stále silněji kritická slova o bezzubosti evropské politiky. O tom, jak umírněný pragmatismus ztroskotal v konfrontaci se sebevědomím ruského medvěda. Putin si ale připisuje také další body, a to celkem nečekané. I v komentářích s kritickým pohledem na ruskou agresivní politiku se - minimálně v podtextu - uplatňují odkazy na americkou sféru vlivu v západní části Ukrajiny. Jako by si Evropa chtěla začít mýt ruce. My nic, my muzikanti.
Již po hodně vlažné reakci Západu na ruskou anexi Krymu bylo jasné, že se Putin nezastaví. Kam až půjde ve své touze po obnovení všeobjímajícího sovětského impéria, ukáže až čas. Minská schůzka se mezníkem, který by tomu udělal přítrž, rozhodně nestala.
