Smrt Nelsona Mandely zastihla pražskou kavárnu v negližé. Nepřipravenou, ba přímo nahou. Její vůdčí názorové proudy se nestačily zorientovat; nevěděly, od kterého břehu se odrazit, a začaly se „omývat“ navzájem. Pro některé „kavárníky“ byl Mandela především velký člověk, dlouholetý politický vězeň, a hrdina v boji proti apartheidu. Pro druhé byl především bolševik a mimo jiné i podporovatel režimu, ve kterém jsme tu žili. Ti třetí usoudili, že byl obojí; že byl i komunista, i hrdina, a že je asi lepší mlčet. Ale i tuhle kavárnickou partu pak rozhodila uniklá nahrávka, ve které pan premiér opakovaně častoval své kolegy názvem jistého vykleštěného přežvýkavce ( nebo snad lépe – obětiny, jak zpíval Karel Kryl) a upozorňoval, že se třese, aby na ten pohřeb nemusel, a svou naději viděl ve vyslání jistého natěšeného Miloše.
Léto v pražské kavárně budiž pochváleno...archiv
...................................................................................................................................................................
Přiznám se. Udělal jsem něco, co se nedělá. Nebo nemá dělat. Napsal jsem nejdřív nadpis. Léto v pražské kavárně budiž pochváleno. Pak jsem na ten nadpis dlouho koukal a přemýšlel, co psát dál. Tedy, já věděl, co psát chci, ale nevěděl jsem, jak začít.
Pak ale nápad přišel. A já napsal oduševnělou první větu – „…nechť pražská kavárna promine“.
Hned jsem ji ale smazal. Došlo mi, že jsem vedle jak ta jedle, pardon, jak ten jasan. Protože pražská kavárna nepromine nikomu nic. Pokud by se mnou náhodou zabývala (jakože nebude, nejsem pro ni dost VIP), neprominula by mi ani to, že jsem tohle povídání nakonec začal strašlivým přiznáním k tak hrubému prohřešku, jakým je napsání nadpisu dřív, než byl spáchán samotný článek. Část kavárny by to prohlásila za důkaz mé skoro negramotnosti. Druhá část to naopak prohlásí za záměrnou vypočítavost. A třetí část se pozastaví nejen nad tím, že jsem se k tomu zločinu přiznal, ale hlavně nad tím, že jsem jej spáchal. Zatím netuším, který názor by převážil a tak se stal názorem kavárny jako takové. To pražskou kavárnu totiž charakterizuje. Že se dokáže shodnout přes původní protichůdnost názorů na tom jediném „správném“. Ten je pak prohlášen za svatý, a kdo jej halasně nesdílí, nebo se od něj dokonce odchýlí, je hned podezřelý i z dalších zhůvěřilostí a téměř hrdelních zločinů; v první řadě samozřejmě z toho, že v létě nosí ponožky do sandálů.
Fakt, moc tomu nevěřím, ale je možné – i když málo pravděpodobné - že ještě někde na zeměkouli žijí dinosauři. Ač je to skoro stejně málo pravděpodobné, je také možné, že ještě existují i lidé, kteří se s pražskou kavárnou nesetkali. Ani osobně, ani s tím pojmem. Ale pokud existují, tak si teď při četbě mých slov klepají na čelo a nevěří. Ano, chápu. Proč by měli věřit, že názor kterékoli kavárny, ba dokonce – kterékoli pražské kavárny, mohl být určující pro to, co je jediné správné? A to je to jádro pudla.
Ona „pražská kavárna“ není totiž kavárnou jen tak ledajakou. Ano, je vysoce intelektuální, což by samo o sobě nemuselo být na závadu. Ač není nikterak institucializována, její členové jsou informačně propojeni nadstandardně. Vědí o sobě navzájem téměř vše, ač zrovna sedí v některé konkrétní kavárně v centru matičky stověžaté (často každý v jiné), nebo zrovna tráví zasloužilý odpočinek na Kanárských ostrovech.
Personální základna kavárny je široká a její členy charakterizuje především to, že se ke svým vazbám na kavárnu výslovně nehlásí nebo ji dokonce popírají; neméně ale i to, že jde vesměs o lidi kulturně a sociálně poměrně dobře postavené, politicky orientované v pravém středu, ale koketující se zelenou ideologií a nadprůměrně postižené také multikulturalismem za každou cenu a „politickou korektností“, v nejhorším významu tohoto slovního spojení.
Smrt Nelsona Mandely ale zastihla pražskou kavárnu v negližé. Nepřipravenou, ba přímo nahou. Její vůdčí názorové proudy se nestačily zorientovat; nevěděly, od kterého břehu se odrazit, a začaly se „omývat“ navzájem. Pro některé „kavárníky“ byl Mandela především velký člověk, dlouholetý politický vězeň, a hrdina v boji proti apartheidu. Pro druhé byl především bolševik a mimo jiné i podporovatel režimu, ve kterém jsme tu žili. Ti třetí usoudili, že byl obojí, že byl i komunista, i hrdina, a že je asi lepší mlčet. Ale i tuhle kavárnickou partu pak rozhodila uniklá nahrávka, ve které pan premiér opakovaně častoval své kolegy názvem jistého vykleštěného přežvýkavce ( nebo snad lépe – obětiny, jak zpíval Karel Kryl) a upozorňoval, že se třese, aby na ten pohřeb nemusel, a svou naději viděl ve vyslání jistého natěšeného Miloše. Uznejte, to kavárna fakt nemohla zvládnout. Nevěděla, o čem mluvit a o čem zasvěceně mlčet.
V dávném Babylóně prý došlo ke zmatení jazyků. V pražské kavárně ke zmatení pojmů. A chvíli potrvá, než opět vyšle do světa jednotný a zřetelný signál, který názor je ten správný.
Inu, tak. Co ještě dodat? Snad jen - a ještě k tomu to počasí….
Ačkoli zima teprve vycenila své „první“ letošní zuby, už teď se těším, až ji budeme mít zdárně za sebou.
Těším se, až se oteplí a svět hned bude krásnější, protože dívky, slečny i dámy od Šumavy k Tatrám a ještě dál vyrazí do ulic, aniž by jejich půvaby byly ukryty v záhybech péřových bund či tvary a vnady deformovány pod černošedými hubertusy.
A hlavně, těším se, moc se těším, až pražská kavárna konečně zase odliší zrno od plev, podstatné od nepodstatného, a sama sjednocena, ba přímo jak ocel zakalena půtkami jak o záchranu světa, tak o blbosti, zase začne řešit svá nejoblíbenější, skutečně životně důležitá témata. Například ponožky v sandálech.
Léto v pražské kavárně zkrátka budiž pochváleno.
