Společenský marasmus osmdesátých let…Pocit marnosti, bezvýchodnosti, skepse…Pocit příslušnosti ke generaci zrazené – i zrazující. Zrazující sebe sama. To všechno se mi kdysi promítlo do téhle básničky, bezprostředně inspirované faktickou směšností počínání staršího kolegy. Když šel „na schůzi“ – brával si „sváteční“ opasek v barvách trikolory. Protože mu kdysi jakýsi „soudruh“ nošení opasku s trikolorou vytkl jako nikoli „socialistické a internacionalistké“ počínání, tím, že opasek občas nosil, připadal si jako hrdina a odbojář. Odvahu na tu „schůzi“ radši nejít ale neměl. Té básničce bude příští týden 26 let. Netušil jsem tenkrát, že dva roky po jejím napsání budeme prožívat něco jiného. Že budeme plni euforie, naděje… Dnes už vím, že euforie byla předčasná a většina těch nadějí se nenaplnila. Ekonomicky jsme zcela jinde, než jsme tenkrát věřili, že budeme. Věřím ale, že nejsem sám, pro koho je stáe ještě důležitější vědomí, že už nemusíme lhát. Jiným, ani sami sobě.
...pak jsme si přiznali že i trikolora zešedla a že vlasů moc nemáme a vůbec že nám víc než ideály chutná pivo archiv
i když ano …
tlačili jsme káru naloženou po okraj
sliby
iluzemi
i skvělým importním děsem
u kašny jsme se zastavili
abychom se nahnuli přes zábradlí
a nenašli vodu
dávný proutkař přišel
opileckým nosem
zavětřil
a řekl
tady voda není a nikdy nebyla
a lhal si sám do rukávu
protože nebyl nikým jiným než tím
kdo ji tam kdysi našel
zaplatili jsme účty v hospodách
i účet od života
a nechali jsme proplatit fakturu za naději
prvotřídní bankou
/ jednou z těch u kterých zaručeně nemáme otevřené konto /
opásali jsme se přes bedra trikolorou a na hlavu si nasadili rádiovku
a šli zívat na schůzi ideálních kejvalů
pro jaké jsme s nadšením a jednotně hlasovali
v minulých volbách
jenom něco nám ještě na tomhle obrázku vadilo :
ty krásně kýčovité barvy
všechno jsme zkusili pojmenovat a co mělo jméno
mělo i barvu jednou pro vždy
a ty barvy se jedna přelévaly v druhou
takže místo duhy z toho byla šedá
pak jsme si přiznali že i trikolora zešedla a že vlasů moc nemáme
a vůbec
že nám víc než ideály chutná pivo
v hospodě u ungrů kam chodil prý zápotocký
jsme pak půllitrům zkoumali dna
abychom zapili radost i žal
abychom dodrželi dekorum
s tou naší károu jsme dojeli až k černé skládce
a do rumiště času
jsme vysypali sami sebe až dospod
a několik frází navrch
aby po nás něco zbylo
aby něco zbylo po naší skálopevné ale ve větrech se kymácející generaci
která se umí drolit na písek pro ideál betonu pro ideál semknutosti
která hraje-li tragedii lidi se smějí neboť už vědí že je to fraška
a nic než frašku od nás ani od života nikdo už nečeká
a nic než frašku od nás ani od života nikdo už nežádá
a nic než frašku od nás ani od života nikdo nepřijme
jenom ty barvy které se přelévají ze strany na stranu a slévají v šedou
ve jménu vímjákoho ve jménu marasmu posledního rukypodání
protože vodu jsme nenašli a v kašně nikdy nebyla
i když ano
20.1.1988
