Sluníčkoví multikulturalisté asi budou tvrdit, že vlastně o nic nešlo...Že jsem jen potkal hulváta, burana, primitiva. A že mohl být jakékoli národnosti, jakéhokoli vyznání..Má to ale jedno ALE...Nebyl. Šátek na hlavě hlavní aktérky nadevší pochybnost ukázal, že šlo právě o tu kulturu, která z islámských tradic vychází a která by nás měla - obohacovat.
Jel jsem tramvají. Podařilo se mi "ukořistit" místo k sezení. U Masaryčky přistoupil pár - malý obtloustlý arab (věk se mi těžko odhaduje, ale tipuji cca 40 let) a s ním žena v šátku - hidžábu.
Měla bříško - mohla být těhotná, ale nemusela. Odhadl jsem ale, že zřejmě je. Kromě toho nesla v naručí malé, několikaměsíční dítě, zabalené v šátku.
Zvedl jsem se - prakticky bez zaváhání - a nabídl jí své místo. Do teď si to vyčítám, díky tomu, co následovalo. Sklopila oči, poděkovala pokývnutím, postavila se vedle sedadla které jsem uvolnil, a na něj se bez jediného slova, gesta omluvy či vděku uvelebil - její partner. Ona i s ditetem v naruci dal povlavala nad ním.
Ne, neměl jsem v tu chvíli dost odhodlání využít své váhové převahy a toho pána popadnout a pohodit někam do prostoru, možná i se zvoláním - Allahu Akbar. Neměl jsem ale ani chuť mu hezky od srdce a hodně nahlas vyložit co si myslím. V očích lidí kolem jsem navíc četl pobavené - "ty jsi ale vůl..."
A já si uvědomil, že si sami nabíháme na vidle....Tomu sedícímu nafoukanci to tak připadá normální. On se přece necítí potřebu přizpůsobit naší kultuře a našim zvyklostem. Já vlastně mohu být rád, že se na místo po mně, na sedadlo uvolněné "nevěřícím psem", byl ochoten posadit. K jejich kultuře to takhle přece patří. Přiznám se, že si tímto kulturním zážitkem já ale obohacen nepřipadám.
