Před dávnými časy to bylo, a ve zcela jiné kotlině, než je ta naše malá, česká, se to za onoho času stalo. Vládl tam z dopuštění matky přírody žabí král. V okolí rybníků jeho říše se žabí kuňkání ozývalo tak hlasitě, že se stalo předmětem kritiky široké lesní veřejnosti. Ta se cítila právem obtěžována. „My nekuňkáme, tak proč se to toleruje žabám?“ křičeli medvědi. „Skoncujme s protekcí, nebo s vládou žabího krále!“ žádali ježci spolu se sysly v petici, kterou pak podepsali i jeleni, srnci a dokonce i veverky. „Jako si rybník nevypustí kapři, tak i žabí král bude tohle bezpráví tolerovat, a nezakročí!“ šeptaly každému na potkání lišky.
Vladimír Voráček
Když se doneslo až k žabímu králi, co se povídá mezi zvířaty, neváhal ani vteřinu. Rozhodl se okamžitě jednat. Našel jednoduché, a jak v tu chvíli i věřil, i účinné řešení. Zakázal žábám kuňkat.
Jenže - zakažte někomu to, co mu je přirozené. Proto žáby kuňkaly i přes zákaz. Sem tam byl na některou z nich povolán čáp, aby ji za kuňkání potrestal. Ale přes to všechno se žabí kuňkání ozývalo dál...
Co však bylo zvláštní a zdálo se přinejmenším nepochopitelné, nejvíc a nejhlasitěji se zakázané kuňkání ozývalo v okolí rybníka, kde sídlil i sám žabí král.
Čáp, pamětlivý pravidla, že kuňkající žáby smí ztrestat, se tam vydal. Zjistil, že nejvíc porušují stanovené pravidlo zrovínka ty nejvybranější žáby z královské družiny, kterými se žabí král obklopil. I ptal se znovu žabího krále, zda zákaz dál platí a jestli opravdu může zakázané kuňkání trestat podle zásady „padni komu padni“.
„Jistě“, pravil žabí král. „Pravidla mnou stanovená jsou pro všechny žáby zákonem. A kdo je porušuje, protiví se mé vůli a zaslouží potrestání“. Když byl čáp takto ujištěn, povolal více čápů, vydal se s nimi jedné letní noci přímo do rybníka žabího krále, a pokusil se učinit jejich kuňkání přítrž.
Zle však pochodil. Nastal křik, že čáp překročil svá oprávnění. Sešel se lesní soud, a usnesl se, že zákaz kuňkání se vztahuje sice na všechny žáby bez výjimky, ale ty žáby, co kuňkaly, byli vlastně žabáci. Soud poukázal zejména na to, že v zákazu kuňkání nikdy nestálo nic o tom, že by se vztahoval nejen na žáby, ale i na žabáky. Protože když prý kuňkají žabáci, jedná se o záslužnou a pro celé lesní společenství potřebnou činnost.
„To byly přece žáby,“ křičel čáp, „měl jsem to dobře zjištěné. A nebyli to žádní žabáci, to je naprosto zcestné tvrzení…“
Marné bylo jeho volání. Marné jím shromážděné důkazy, že se jednalo o zakázané žabí kuňkání a že kuňkaly skutečně žáby. Marně nad výrokem soudu nevěřícně vrtěli hlavou všichni, kdo něco věděli o pravidlech v lese.
Někteří odborníci trvali na tom, že zákaz kuňkání byl nemoudrý a byl navíc nešťastně formulován. Všichni se ale shodovali v tom, že se měl vztahovat na žáby i žabáky. Bez ohledu na pohlaví.
„Šlo o žáby, ne o žabáky“, trval si na svém čáp.
„Jsi hloupý, čápe,“ vzkázal mu žabí král. Copak nevíš, že žáby mají samčí i samičí pohlavní buňky? A že když chtějí, tak se stanou žabákem?
A jaké z toho plyne poučení?
Pro čápy rozhodně to, že ujištění žabích králů, že všichni jsou si rovni a platí pro ně stejná pravidla, není možné brát až tak doslova. A zvlášť ne, když se to má týkat těch, kteří když se sami rozhodnou, stanou se z žáby žabákem.
A pro nás? Že je lépe v české kotlině než v žabí říši. U nás se přece nic takového nemůže stát. Nebo ano?
